Macháč prožívá nejtemnější část kariéry. Za problémy stojí těžko vysvětlitelné zranění nohy

Mezi těmito dvěma body leží příběh, který český tenista sám označuje za „asi nejsložitější návrat“ kariéry. Nejde o zlomeninu, po které se nasadí sádra a počítá se čas do uzdravení. Macháčova levá noha je podle jeho slov zdravá, a přesto ho po každém tréninku bolí. Šlacha je citlivá, jizva nebo srostlá tkáň reaguje na zátěž, ale další den není otok ani zánět. Lékaři nemají co léčit, hráč nemá co vysvětlit. A výsledky padají.

Od titulu k debaklu za osm měsíců

17. ledna 2026 Macháč ve finále Adelaide porazil Huberta Hurkacze a připsal si druhý kariérní titul na ATP Tour. Živý ranking ho posunul na 24. místo, nejlepší pozici v životě. Vypadalo to jako odrazový můstek do elitní dvacítky.

Jenže už na jaře se něco začalo lámat. V Monte Carlu, Madridu a Římě hrál s bolestí, kterou veřejně nepojmenoval. Na Roland Garros přišel zlom, protipohyb v zápase se Zizou Bergsem problém prohloubil a po utkání s Alexanderem Zverevem Macháč mluvil o zánětu v patě levé nohy. 3. června na Instagramu oznámil trhlinu v levé noze. Wimbledon škrtl.

Slovák na MS ve fotbale navlékal rozhodčím vysílačky a měnil baterky přímo na hřišti. Collina mu tykal, Messi byl na dosah ruky

SportyŽivě.cz

25 m

Noha je zdravá, ale bolí

Návrat přišel na americkém betonu. A s ním paradox, který Macháč po prohře na US Open popsal s neskrývanou frustrací: „Zdravotně jsem připraven hrát, zvládnu čtyři pět setů. Ale chybí mi kvalita.“ Po tréninku má šlachu citlivou, bolí ho jizva nebo něco, co v noze srostlo. Ráno je ale všechno pryč, žádný otok, žádný zánět. Nic, co by šlo zobrazit na snímku a říct: tady je problém, tady je řešení.

Právě tahle neuchopitelnost dělá z Macháčova případu něco jiného než klasické tenisové zranění. Hráč nekulhá, dohraje zápas, ale pohybuje se opatrněji. Dokluzy na levou nohu, které dřív byly automatické, teď vyžadují vědomou kontrolu. A vědomá kontrola v tenise znamená ztrátu rychlosti, načasování, agresivity, všeho, čím se Macháč tlačil nahoru.

Propast mezi ním a českými parťáky

Čísla mluví tvrdě. Na aktuálním ATP žebříčku je Jakub Menšík devatenáctý s 2 445 body, Jiří Lehečka dvacátý s 2 420 body. Macháč padesátý osmý s 960 body. Rozdíl? Téměř 1 500 bodů a skoro čtyřicet příček. Sám to pojmenoval bez obalu: „Kuba a Jirka jsou teď ode mě herně i rankingově odskočení.“

A může být hůř. Loni na US Open došel Macháč do osmifinále, kde padl s Novakem Djokovićem. Ty body teď z rankingu odpadnou. Orientační propočet naznačuje, že bez náhrady by se propadl zhruba k 78. až 79. místu, do pásma, kde už hráč nemá přímý vstup do hlavních soutěží největších turnajů.

Davis Cup jako záchranný kruh?

Nejbližší jistý start je Davis Cup 18. a 19. září v pražské O2 areně, kde Česko vyzve Spojené státy. Kapitán Tomáš Berdych Macháče zařadil do předběžné pětičlenné nominace vedle Lehečky, Menšíka, Kopřivy a Rikla. Sám Macháč ale přiznává, že při zdravých Menšíkovi a Lehečkovi „není ani myšlenka“, že by šel do singlu.

Přesto v Davis Cupu vidí naději, ne výsledkovou, ale mentální. Trénink s hráči ze světové dvacítky, týmová atmosféra, domácí publikum. „Vždycky mě to nakoplo,“ říká. Nevyloučil ani starty na challengerech, aby nasbíral zápasový rytmus, který mu chybí víc než cokoliv jiného.

Není to konec, ale cesta zpátky bude dlouhá

Macháčovi je pětadvacet let a o konci kariéry nemluví. Mluví o „vyšlapání cestičky“. Jenže ta cestička vede z místa, kde ani on sám, ani jeho lékaři nedokážou přesně říct, proč noha, která je zdravá, pořád bolí. Dokud se tohle nevyřeší, bude na kurtu stát hráč, který vypadá jako Macháč, pohybuje se skoro jako Macháč, ale nehraje jako ten Macháč, který ještě v lednu patřil mezi nejlepší dvě desítky světa.