Od Nedvěda po Poborského: šest českých fotbalistů, kteří se dostali blízko k trofeji Ligy mistrů, ale neuspěli

Manchester United ovládl Premier League se dvěma koly k dobru, a přesto v téže sezoně skončil v semifinále Ligy mistrů. Vyřadila ho Borussia Dortmund, tým, který pak celou soutěž vyhrál. Poborský tak získal jednu z nejcennějších ligových trofejí na světě, ale evropský pohár mu zůstal dlužen. Nebyl sám. Mezi nejvýraznější české případy, kdy špičkový hráč v top klubu narazil na detail, který rozhodl o všem, patří minimálně dalších pět jmen. Jejich příběhy nemají společného jmenovatele v nedostatku kvality. Mají ho v načasování.

Poborský a zeď jménem Dortmund

Poborský přišel na Old Trafford v létě 1996 jako hvězda mistrovství Evropy. Jenže na pravé straně zálohy rychle rostl David Beckham a český křídelník se musel o minuty rvát. V lize to na titul stačilo, United dominovali Anglii. V Evropě ale narazili na Dortmund, který v semifinále ukázal, že domácí forma v Lize mistrů neznamená nic. Jak později sama UEFA napsala u jiného anglického mistra: ligová síla v pohárové Evropě nic negarantuje.

Poborský nakonec odešel z United po dvou sezonách. Stal se rekordmanem české reprezentace se 118 starty, ale Liga mistrů zůstala jeho stropem v semifinále.

Pogačar si léta vyhýbal těžkým pádům, teď ho jeden zastavil. Zasažen bude i přestupový trh cyklistiky

SportyŽivě.cz

39 m

Nedvěd: gól, žlutá, konec

Nejbolestnější české těsné minutí má přesný datum: 14. května 2003, semifinále Juventus–Real Madrid. Pavel Nedvěd dal gól, který poslal turínský klub do finále. A pak viděl žlutou kartu. Třetí v řadě. Znamenala automatický trest v příštím zápase, ve finále proti AC Milán.

Juventus nastoupil bez svého nejlepšího hráče. Místo Nedvěda hrál Camoranesi. Zápas skončil 0:0 a AC Milán vyhrál 3:2 na penalty. Nedvěd seděl na tribuně. Získal Zlatý míč za rok 2003, pětkrát se stal českým fotbalistou roku, ale pohár s velkýma ušima nikdy nezvedl.

O rok později se do finále dostal další Čech. Jaroslav Plašil s Monakem vyřadil Real Madrid i Chelsea, v semifinálové odvetě šel po pauze na hřiště a pomohl k postupu. Ve finále proti Portu už ale zůstal na lavičce mezi nevyužitými náhradníky. Monaco prohrálo 0:3.

Jarošík, Rosický, Hübschman: tři variace téhož

Zbylé tři příběhy spojuje jedno: hráč byl součástí silného klubu, ale v rozhodující chvíli nemohl nebo nesměl zasáhnout.

• Jiří Jarošík přestoupil v lednu 2005 z CSKA Moskva do Chelsea. Jenže v Lize mistrů už v té sezoně nastoupil za CSKA, a tak za Chelsea v pohárové Evropě hrát nesměl. Chelsea došla do semifinále. Bez něj.
• Tomáš Rosický strávil v Arsenalu roky jako klíčový záložník. V sezoně 2008/09 Gunners postoupili do semifinále, ale Rosický byl vyřazený dlouhodobým zraněním; UEFA ho před odvetou vedla jako hráče mimo hru do konce sezony. Arsenal vypadl s Manchesterem United.
• Tomáš Hübschman budoval v Šachtaru Doněck kariéru od roku 2004 a patřil k nejčastěji nasazovaným hráčům klubu v Lize mistrů. Stropem se stalo čtvrtfinále v sezoně 2010/11. Dál Šachtar v jeho éře nepronikl.

Vzorec, nebo náhoda?

Čtyři hráči ve vítězném finále Ligy mistrů, tolik eviduje UEFA u Česka. Chorvatsko má osm, Polsko rovněž čtyři, Maďarsko jednoho. Češi tedy nejsou bez vítězů: Milan Baroš a Vladimír Šmicer zvedli pohár s Liverpoolem v roce 2005, Marek Jankulovski s AC Milán o dva roky později.

Přesto je seznam těsných minutí nápadně dlouhý. A důvody se neopakují: trest, zranění, přestupová nezpůsobilost, soupeř, který vyhrál celou soutěž. Kdyby šlo pokaždé o totéž, dalo by se mluvit o systémovém problému. Takhle jde spíš o sérii momentů, kdy se úzké hrdlo elitního fotbalu zavřelo o zlomek dřív, než jím český hráč stihl projít.

Nedvěd potřeboval jednu žlutou kartu méně. Rosický jedno zdravé koleno. Jarošík jeden přestup o půl roku dřív. Liga mistrů neodměňuje kvalitu, odměňuje kvalitu ve správný okamžik.