18. prosince 1991 zastřelili Modrićova dědečka na louce pod Velebitem. Dům, ve kterém rodina žila, stojí dodnes, prázdný, poškozený a ve vlastnictví státu.
Luka Modrić se narodil 9. září 1985 v Zatonu Obrovačkom, malé osadě u Majstorské cesty, která se vine pod skalnatými hřebeny Velebitu asi čtyřicet kilometrů od Zadaru. Dům, kde vyrůstal, nebyl rodinným majetkem, šlo o bývalou cestářskou budovu ve státním vlastnictví. Dědeček Luka Modrić starší, po němž dostal jméno, pásl kozy na okolních loukách. Když válka v Chorvatsku dorazila do údolí, chlapci bylo šest let, tři měsíce a devět dní.
Den, který rozdělil dětství na dvě části
Podle Modrićovy autobiografie vyšel dědeček 18. prosince 1991 ráno s kozami na pastvu. Našli ho zastřeleného na louce asi pět set metrů od domu, u silnice. Modrić v knize mluví o „četnících“; zpráva organizace Human Rights Watch ze stejného období dokumentuje v oblasti Jasenice a Zatonu Obrovačkého sérii vražd starších civilistů pod kontrolou srbských ozbrojených sil. Luka Modrić starší nebyl jedinou obětí toho dne. Ale pro šestiletého vnuka to byl konec světa, který znal.
Rodina okamžitě uprchla. Dům zůstal prázdný a brzy nato byl vypálen. Modrićův otec Stipe se později vrátil a na místě, kde dědečka našli, postavil malý pamětní kámen.
Z uprchlického tábora na parkoviště hotelu Kolovare
Trasa exilu je v autobiografii popsaná přesně. Nejdříve Makarska a uprchlický tábor s názvem Children’s Village. Po zhruba čtyřech měsících přesun do Zadaru, konkrétně do hotelu Kolovare, kde rodina sdílela pokoj s dalšími uprchlíky. Otec odešel jako dobrovolník do chorvatské armády. Matka si našla práci. Děti při ostřelování města běhaly do krytů.
Na parkovišti hotelu se šestiletý, sedmiletý, osmiletý Luka učil s míčem. Fotbal nebyl koníčkem, byl únikem. V pozdějším rozhovoru pro Corriere della Sera Modrić spojil mentalitu celé své generace s jednou větou: umět trpět, nevzdávat se, bojovat. Není to fráze. Je to popis dětství stráveného mezi sirénami a betonovými zdmi hotelového pokoje.
Podobnou zkušeností prošli i další fotbalisté z prostoru bývalé Jugoslávie. Dejan Lovren jako dítě utíkal s rodinou z Bosny přes Německo do Chorvatska. Asmir Begović skončil s rodiči v Kanadě. Společný vzorec, sirény, sklep, exil, míč, sdílí celá generace. U Modriće je ale jedna věc jiná: na místě činu dodnes stojí dům.
Ruina, která čeká třicet čtyři let
Kdo dnes projíždí zatáčkou na Majstorské cestě pod Velebitem, mine malou kamennou stavbu zarostlou vegetací. Bez oken, bez střechy, bez lidí. Reportáž chorvatské veřejnoprávní televize HRT z prosince 2024 ji popisuje jako válečně poškozenou ruinu a potvrzuje, že objekt stále patří státu.
Proč za více než tři dekády nikdo dům neopravil ani nezboural? Klíč je v majetkových poměrech. Rodina nikdy nebyla vlastníkem, cestářská budova spadala pod stát a stát s ní nic neudělal. Modrić sám v autobiografii říká: kdyby dům byl jeho, „něco by s ním udělal“ na počest rodiny. Zatím nemůže. HRT zmiňuje nápad proměnit ruinu v interpretační centrum, ale v roce 2025 jde stále jen o záměr.
Působí to paradoxně. Jeden z nejlépe placených fotbalistů planety nemá pravomoc opravit dům, ve kterém vyrostl.
Ticho, které promluvilo až po třiceti letech
O dědečkovi Modrić dlouho veřejně nemluvil. Teprve autobiografie vydaná v roce 2020 přinesla podrobné líčení; kapitoly „Grandpa Luka“ a „Exile“ jsou první ucelenou výpovědí o tom prosincovém ránu. V rozhovoru pro Corriere della Sera přiznal, že téma dědečka v něm znovu otevírá „strašlivou ránu“. A přesto se na místo vrací. V červenci 2021 zveřejnil na Instagramu fotografii s otcem Stipem před ruinou. Popisek zněl: „Sa šefom u staroj kući. Djetinjstvo!“ („S šéfem u starého domu. Dětství!“)
Bere tam i své děti. Ne aby jim ukázal tragédii, ale aby věděly, odkud přišly.
Víc než opuštěná nemovitost
Ruina u Majstorské cesty dávno přerostla svůj stavební účel. Není to jen zchátralá budova, kterou stát zapomněl zbourat. Je to místo, kde se osobní paměť jednoho z nejslavnějších sportovců současnosti protíná s kolektivním traumatem celé země. Pamětní kámen na louce stojí pár set metrů odtud. Postavil ho otec, který přežil. Syn, který přežil taky, mezitím vyhrál Zlatý míč.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 8560
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 5553
