Léto 2016 málem Karla Poborského stálo život. Zánět mozkových blan ho poslal na týdny do nemocnice a ochrnutí poloviny obličeje mu nedovolilo ani jíst.
Bývalý reprezentant s nezapomenutelným lobem z Eura 1996 patří ke generaci sportovců, pro které platilo jediné pravidlo: co bolí, to roste. Jenže v létě před deseti lety mu tělo poslalo varování, které už nešlo přeběhnout sprintem po lajně. Poborský v posledních bilančních rozhovorech, naposledy podcastu Čestmíra Strakatého z června 2026, tuto epizodu popisuje jako moment, kdy „zatáhl za ruční brzdu“ a přehodnotil, co v životě skutečně stojí za to.
Příznaky přišly plíživě. Poborský byl v Karlových Varech, cítil se čím dál hůř, ale držel se. Následující den ještě stál před kamerami České televize jako fotbalový expert. Teprve potom zamířil do nemocnice v Českých Budějovicích. Lékaři ho okamžitě hospitalizovali. Podle jeho vlastních slov mu řekli, že kdyby přišel o den později, možná by už nepřišel vůbec.
Diagnóza nebyla jednoznačná a dodnes ji Poborský popisuje různě. V rozhovoru pro iDNES z roku 2019 mluvil o kombinaci lymské boreliózy a zánětu mozkových blan. V novějším rozhovoru pro Gentleman Store z roku 2025 už zmiňuje primárně meningitidu s tím, že původ se definitivně nepotvrdil. Jisté je jedno: stav byl vážný. Na škále závažnosti se podle lékařů pohyboval „na osmičce z deseti“.
Tři týdny v nemocnici a obličej, který neposlouchal
Následovala lumbální punkce, kapačky, silná antibiotika. Polovina obličeje ochrnula. Jídlo mu vypadávalo z úst, nemohl pořádně mluvit. V nemocnici strávil zhruba měsíc, pak přišly dva měsíce rehabilitací a masáží obličeje. Část pacientů se po podobném průběhu do plnohodnotného života nevrátí. Poborský to věděl a říkal si, jestli bude mít štěstí.
Nebyla to přitom jeho první zkušenost s boreliózou. Už v roce 2006 během posledního angažmá v Českých Budějovicích ho nemoc na měsíce vyřadila a tehdy vážně zvažoval konec aktivní kariéry. O dekádu později přišla druhá výstraha. Tentokrát mnohem tvrdší.
„Samo to neodejde“
Sportovci jeho generace vyrostli na přesvědčení, že tělo se přemáhá a bolest je jen signál k většímu nasazení. Poborský dnes tohle otevřeně zpochybňuje. V rozhovoru z roku 2025 říká, že v takových případech „samo to neodejde“, a varuje před bagatelizací varovných signálů těla, u sebe i u dětí, které rodiče ženou za výkonem.
Změna se neprojevila kariérním převratem. Poborský zůstal u fotbalu: vedl úsek elitní mládeže na FAČR, pracoval s akademiemi. Až v říjnu 2024 oznámil konec ve funkcionářské roli a přesun k práci televizního experta, přičemž zůstal členem disciplinární komise LFA. Skutečný posun byl vnitřní. Pustil z hlavy spoustu zbytečností, začal si víc vážit každého dne, víc času věnoval rodině. „Život je dar,“ shrnuje to dnes jednou větou.
Příběh, který nezačal až teď
Důležitý detail: Poborský o své nemoci nemluví poprvé s desetiletým odstupem. Už 2. září 2016 potvrdil hospitalizaci a ochrnutí obličeje pro TN.cz. V září 2019 celou epizodu rozebral dopodrobna pro iDNES. Co se mění, je rámec. Tehdy popisoval diagnózu a léčbu. Dnes, s odstupem deseti let, událost zasazuje do širšího životního příběhu jako mezník, po kterém se stal jiným člověkem. Ne horším, ne slabším. Pomalejším tam, kde to dává smysl.
V březnu 2026 zaběhl Poborský maraton v Římě v osobním rekordu. Tleskal mu i Marek Jankulovski. Muž, kterému před deseti lety vypadávalo jídlo z úst, dnes běhá 42 kilometrů, a ví přesně, proč to dělá.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 9757
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 5862
