Dva největší slovenští sportovci posledních dekád se osobně setkali až na Chárově rozlučkovém večeru 21. srpna 2026 v Trenčíně.
Zimní stadion Pavla Demitry, pátek podvečer, vyprodané tribuny. Zdeno Chára vyjíždí na led, na kterém před více než třiceti lety poprvé stál na bruslích, a tentokrát je to naposledy. Kolem něj špalír legend NHL, v hledišti olympijští medailisté, ve fan zóně před stadionem Marek Hamšík, fotbalista, který na Slovensku znamená totéž co Chára v hokeji. A přesto se ti dva podle dostupných informací viděli tváří v tvář poprvé v životě. Zní to absurdně. Ale dává to dokonalý smysl.
Proč se dva giganti minuli celou kariéru
Hamšík odešel ze Slovanu Bratislava do italské Brescie jako sedmnáctiletý. Následovalo dvanáct sezon v Neapoli, krátké zastávky v Číně, Švédsku a Turecku. Chára mezitím žil v zámoří: New York Islanders, Ottawa, a hlavně patnáct let v dresu Bostonu. Jeden žil fotbalem v jižní Evropě, druhý hokejem v Severní Americe. Neexistuje společný klub, společná soutěž, ani pravidelná reprezentační platforma, na které by se museli přirozeně potkat. Slovensko má sice malou sportovní scénu, ale obě její největší hvězdy ji opustily příliš brzy a příliš daleko od sebe.
Hamšík na rozlučce figuroval jako jeden z ambasadorů fan zóny před trenčínským Posádkovým klubem ODA, tedy v oficiální roli doprovodného programu. Nebyl náhodný divák. A právě jeho přítomnost potvrdila něco, co samotný hokejový zápas říct nemohl, že Chárova rozlučka přesáhla hranice jednoho sportu.
Začátek i konec na stejném ledě
Chára si místo rozlučky vybral sám a opakovaně vysvětloval proč. Trenčín je jeho rodné město, Zimní stadion Pavla Demitry místo, kde poprvé vstoupil na led. Kruh se uzavřel na adrese Považská 1705/34, v hale pojmenované po dalším trenčínském odchovanci, který odešel příliš brzy.
Koncept akce nazvané Zee’s Final Shift postavil proti sobě Tým Boston a Tým Svět. Chára odehrál část utkání za oba celky, symbolické gesto, které propojilo obě osy jeho kariéry: slovensko-mezinárodní a bostonskou. Výsledek? Boston vyhrál 13:8, v doplňkových nájezdech ale rozhodl Miroslav Šatan pro „svět“. Skóre nikoho nezajímalo. Zajímalo je všechno ostatní.
Špalír legend od Jágra po Petra Čecha
Seznam hostů vypadal jako draft z hokejové Síně slávy doplněný o českou a slovenskou sportovní elitu:
- Jaromír Jágr, sám dosud bez vlastní formální rozlučky
- David Pastrňák, aktuální hvězda Bostonu
- Patrice Bergeron, Ray Bourque, Mark Recchi, Milan Lucic, bostonská garda
- Anže Kopitar, Thomas Vanek, evropská křídla NHL
- Marián Hossa, Miroslav Šatan, Andrej Sekera, Michal Handzuš, slovenské legendy
- Petr Čech, v brance, jako už několikrát na hokejových exhibicích
- Tomáš Kaberle, Robert Reichel, české zastoupení doplnil i Jakub Voráček v realizačním týmu
V hledišti seděly další sportovní osobnosti: střelkyně Zuzana Rehák-Štefečeková, chodec Matej Tóth, vodní slalomářka Elena Kaliská. Čeští fanoušci přijeli sbírat autogramy až z Jihlavy a Mladé Boleslavi. Chárova rozlučka nebyla jen slovenská záležitost, byla středoevropská.
Potlesk ve 38. minutě a ticho, které následovalo
Nejsilnější moment večera nepatřil žádnému gólu. Ve 38. minutě se hala zastavila v potlesku pro Pavla Demitru, číslo 38 bylo jeho číslo, stadion nese jeho jméno. Krátce poté přišel další aplaus, tentokrát pro Chárova otce Zdeňka, který zemřel v dubnu 2026. Chára stál na ledě, kolem něj třicet legend, a mlčel. Pak si zul brusle.
Marián Hossa, který měl vlastní trenčínskou rozlučku v roce 2023, po zápase přiznal, že Chárova akce posunula laťku ještě výš. Přímý přenos vysílala JOJ Šport, zákulisní materiály sbíral oficiální Instagram akce.
Co bude dál: Chára bez bruslí, ale ne bez hokeje
Kariéra skončila, ale odchod od hokeje ne. Boston Bruins ho už v roce 2025 jmenovali poradcem pro hokejové operace a mentorem mladých hráčů. Chára sám říká, že nechce roli generálního manažera ani pozici, která by ho odtrhla od rodiny. Konzultuje s vedením, pracuje s prospekty a paralelně běhá maratony a závodí v Ironmanu. Typický Chára: i „odpočinek“ vypadá jako tréninkový plán.
Hamšík si z Trenčína odvezl první společnou fotku s mužem, kterého celé Slovensko zná stejně dobře jako jeho. Že na ni museli čekat přes dvacet let profesionálních kariér, je možná ten nejlepší důkaz toho, jak daleko oba od domova došli.
