Dva závodníci zahynuli během kvalifikačních jízd Manx Grand Prix 2026 na stejné trati, kde se jezdí slavná Tourist Trophy. Celkový počet obětí Mountain Course přesáhl 270.
Pondělní a středeční kvalifikace na ostrově Man přinesly dvě smrtelné nehody v rozmezí necelých 48 hodin. Nejedná se o červnovou Isle of Man TT, ale o srpnový Manx Grand Prix, méně známý, avšak stejně nemilosrdný podnik, který se odehrává na identické 60,7 kilometru dlouhé trase vedoucí veřejnými silnicemi skrz vesnice, kolem kamenných zdí a živých plotů. Devětadvacetiletý Švýcar Mauro Poncini a sedmatřicetiletý místní jezdec Sam Naughton se stali nejnovějšími jmény na seznamu, který sahá do počátku dvacátého století a k dnešnímu dni čítá nejméně 272 mrtvých závodníků.
Dva dny, dvě červené vlajky, dvě smrti
Poncini zemřel v pondělí 18. srpna při prvním kole druhé kvalifikační jízdy. Podle oficiálního prohlášení Manx Grand Prix k incidentu došlo v úseku Cruickshanks poblíž města Ramsey, jednom z technicky náročných míst, kde se silnice stáčí mezi zástavbou. Jízda byla zastavena červenou vlajkou zhruba po dvaceti minutách. Poncini pocházel z Caslana ve Švýcarsku, měl zkušenosti z tříd Supersport a Supertwin, ale na Mountain Course startoval poprvé.
O dva dny později, ve středu odpoledne, zahynul Sam Naughton z Castletownu na ostrově Man. Podle oznámení na síti X k nehodě došlo v zatáčce Doran’s Bend během třetí kvalifikační jízdy. Naughton na MGP debutoval v roce 2025, road racing jezdil od roku 2020. Přesná příčina ani mechanika jeho havárie zveřejněna nebyla.
Čtvrteční odpolední kvalifikace se přesto odjela. Večerní blok padl kvůli mokré vozovce, nikoli kvůli bezpečnostnímu moratoriu. Páteční program zůstával vypsaný. Pořadatelé postupovali podle předem připravených krizových procedur; v regulích MGP 2026 jsou zaneseny tři náhradní kvalifikační termíny a tři náhradní závodní dny právě pro situace, kdy se harmonogram naruší.
Šedesát kilometrů bez odpuštění
Mountain Course není závodní okruh v tradičním smyslu. Je to 60,7 kilometru běžných silnic, které se na dobu závodu uzavřou dopravě. Trasa vede z Douglasu přes Ramsey, stoupá na úbočí hory Snaefell a klesá zpět. Více než dvě stě zatáček, obrubníky, kanalizační poklopy, telegrafní sloupy, kamenné zídky zahrad. Únikové zóny v podstatě neexistují.
Aby jezdec na takové trati dosáhl průměrné rychlosti rekordního kola TT (219,5 km/h, jak eviduje oficiální web TT), musí na nejrychlejších rovinkách jet výrazně přes 300 km/h. To není spekulace, to je aritmetika: průměr přes 219 km/h na trati s dvěma sty zatáčkami znamená, že každé zpomalení musí být kompenzováno extrémním tempem jinde. A „jinde“ jsou úseky, kde po obou stranách stojí domy.
Manx Grand Prix je přitom považován za vstupní bránu. Jezdci, kteří chtějí jednou startovat na TT, sem přicházejí sbírat zkušenosti. Vstupní podmínky nejsou triviální (národní road-racingová licence držená minimálně dvanáct měsíců, doložené výsledky ze šesti závodních dnů, lékařská prohlídka, povinné briefingy, kontrolované kolo pro nováčky), ale ani nejpřísnější selekce nezmění fyziku tratě.
Manx Grand Prix versus Tourist Trophy
Oba podniky se jedou na stejné Mountain Course, ale slouží jiným účelům. TT je vrcholná akce pro prověřené silniční závodníky s výrazným závodním životopisem. Její vstupní proces je přísnější, nováčky schvaluje individuálně a může je odložit právě do MGP jako přípravný mezikrok. MGP naopak výslovně vylučuje jezdce, kteří v posledních dvou letech získali stříbrnou či bronzovou repliku na TT nebo vyhráli hlavní třídy MGP. Není to „malá TT“, je to filtr, kterým projdou ti, kdo se na TT teprve chystají.
Česká stopa na Manu existuje. Kamil Holan se v roce 2012 stal prvním českým vítězem Manx Grand Prix v kategorii newcomers a později startoval i na TT. Michal Dokoupil se objevil ve výsledcích TT 2015. Veronika Hankocyová dojela v roce 2018 desátá v newcomers a devatenáctá v lightweight závodě MGP. Jsou to lidé, kteří věděli, kam jedou.
Riziko jako součást pravidel
Pořadatelé Mountain Course nepracují s představou, že trať lze zabezpečit jako moderní permanentní okruh. Oficiální systém řízení bezpečnosti rozlišuje mezi „zbytečnými“ riziky, která se snaží eliminovat, a „inherentními“ riziky, která jsou nedílnou součástí závodu na veřejných silnicích. Nafukovací bariéry na vybraných místech, povinná licence pro Mountain Course zavedená po roce 2006, kontrolovaná kola pro nováčky po roce 2004; to všechno jsou vrstvy, které riziko zmenšují. Neodstraňují ho.
Z paddocku zaznívá argument, který je těžké slyšet po dvou úmrtích za 48 hodin, ale který definuje logiku celé akce: žádný jezdec nestojí na startu na Glencrutchery Road, aniž by věděl, že jde o nebezpečnou aktivitu. Dobrovolnost, selekce, informovaný souhlas. Na tom stojí legitimita závodu, který má na kontě nejméně 272 mrtvých, a přesto se nepřestal jezdit.
Dvě stě sedmdesát dva
Otevřený historický přehled eviduje do konce roku 2025 celkem 270 úmrtí závodníků při oficiálních trénincích a závodech na Mountain Course. Po smrti Ponciniho a Naughtona je číslo nejméně 272. Bezpečnost se zpřísňuje, procedury se vylepšují, technika ochranného vybavení pokročila. Ale trať zůstává stejná: 60,7 kilometru silnic, které po zbytek roku slouží autům, autobusům a traktorům. A právě v tom je podstata: Mountain Course se nedá předělat na bezpečný okruh, aniž by přestala být Mountain Course.
Poncinimu bylo devětadvacet, na ostrov přijel poprvé. Naughtonovi bylo třicet sedm, bydlel pár kilometrů od startu. Oba věděli, kam jdou. To nezmenšuje tragédii, jen ji zasazuje do kontextu, ve kterém se na Manu závodí už přes sto let.
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 9537
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 7898
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 6716
