Čtrnáct grandslamových titulů, šest let v řadě na trůnu světové jedničky, a za tím vším tělo, které se bouřilo způsobem, o kterém nikdo neměl tušení.
Pete Sampras vstupoval na kurt s výrazem, který soupeři nedokázali přečíst. Žádné zaťaté pěsti po ztracených bodech, žádné výkřiky po vítězných. Komentátoři ho popisovali jako stroj, fanoušci jako nudného. On sám to v autobiografii A Champion’s Mind, vydané v červnu 2008, poprvé vysvětlil jinak: nečitelnost nebyla absence emocí, ale záměrná soutěžní zbraň. Chtěl být neprůhledný, neprůstřelný, bez jediné skuliny, kterou by protivník mohl využít. Jenže ta zbraň měla cenu, kterou platil jeho vlastní organismus.
Víc než rok nevolností, o kterých nikdo nevěděl
Problémy začaly někdy v roce 1993 a trvaly déle než rok. Sampras v memoárech popisuje záchvaty nevolnosti, při nichž neudržel ani jídlo, ani vodu. Ráno před finále turnaje v Key Biscayne na jaře 1994 zvracel celé dopoledne, tak dlouho, že mu před zápasem s Agassim museli podat glukózovou infuzi. Před semifinále Wimbledonu téhož roku proti Toddu Martinovi vypil sklenici vody a okamžitě ji vyzvracel. Před finále Grand Slam Cupu ho po probuzení trápily suché dávivé stavy a snídani neudržel.
Všechny tři epizody se odehrály před zápasy, které nakonec odehrál. A tajil je, jak sám píše, „před všemi“, včetně vlastního trenéra Paula Annaconea, s nímž přitom vyhrál deset ze svých čtrnácti grandslamů.
Corretja, kolaps a diagnóza, která čekala příliš dlouho
Nejslavnější moment, kdy se Samprasova fasáda veřejně prolomila, přišel ve čtvrtfinále US Open 1996 proti Àlexi Corretjovi. Přímo na kurtu v New Yorku zvracel, sotva stál na nohou, přesto zápas dohrál a vyhrál. Dobové záznamy z tiskových konferencí ukazují, jak odlišně situaci popisovali různí lidé. Turnajový lékař Brian Hainline mluvil o žaludeční nevolnosti, dehydrataci a dvoulitrové nitrožilní hydrataci, nikoli o potvrzené infekci. Annacone na tiskovce popsal hráče na hraně fyzického i mentálního vyčerpání. Sampras sám po semifinále přiznal, že mu „došel benzín“.
Teprve po tomto zápase se začala řešit diagnóza, o které Sampras věděl, že se v jeho rodině řeckého původu vyskytuje, ale vědomě ji ignoroval: talasémie. Jde o dědičnou poruchu krve spojenou s anémií; podle Národního institutu srdce, plic a krve se projevuje únavou, slabostí, dušností a závratěmi. Pro tenistu hrajícího pětisetové zápasy v letním horku Melbourne nebo New Yorku to znamená výrazně menší fyzickou rezervu a vyšší riziko kolapsu. Sampras svou formu označil za mírnou, ale zásadní: lidé s ní podle něj mají sklon „vadnout“ v intenzivním vedru. Po potvrzení diagnózy upravil jídelníček, víc masa, vajec, proteinu, suplementaci železem. Pomohlo to. Ale roky nevolností a žaludeční vřed, zhoršovaný protizánětlivými léky, už za sebou měl.
Vlasy v chomáčích a zlomový rozhovor
Podzim 1998. Sampras se žene za šestým rokem v řadě na pozici světové jedničky, rekord, který dodnes nikdo nezopakoval. Tlak je enormní a tentokrát se projevuje jinak než nevolností. V knize píše bez eufemismů: vlasy mu vypadávaly v chomáčích. Stres, který roky internalizoval, se somatizoval způsobem, který už nešlo skrýt před zrcadlem.
Právě v téhle fázi přišel moment, který sám označuje za zlomový. Poprvé se svěřil Annaconeovi, řekl mu, že „potřebuje terapeuta nebo něco takového“. Poprvé ukázal zranitelnost člověku ze svého profesního okolí. Nepřineslo to zázračné uzdravení ani okamžitý návrat formy. Ale dalo mu to, jak píše, „malý extra náboj energie a sebevědomí“. Došel do finále Paris Indoors a šestý rok na trůnu uhájil.
Proč mlčel tak dlouho
V rozhovoru pro TIME z června 2008 to Sampras shrnul jednou větou: nechtěl, aby cokoli stálo v cestě jeho hlavnímu cíli. Zvednout trofej. Kontrola informací byla součástí kontroly nad zápasem. Přiznat slabost znamenalo dát soupeři munici. Přiznat nemoc znamenalo dát médiím příběh, který by ho definoval jinak než výsledky.
Autobiografie proto přišla až šest let po posledním zápase, po vítězném finále US Open 2002 proti Agassimu. Teprve tehdy bylo bezpečné pustit čtenáře dovnitř. Samprasův rekord 14 grandslamů mezitím překonal Roger Federer patnáctým titulem ve Wimbledonu 2009, později Rafael Nadal i Novak Djokovič, který dnes vede historickou tabulku s 24 tituly. Všichni tři přitom patří ke generaci, která emoce na kurtu ukazuje otevřeně: Federerovy slzy, Nadalovy zaťaté pěsti, Djokovičova gesta směrem k tribunám. Samprasův model byl opačný: ticho, uzavřenost, informační minimum vůči soupeři. Fungoval. A vybíral si daň.
Sampras sám to v memoárech pojmenoval bez příkras: internalizace všeho si vybrala fyzickou i mentální cenu. Jeho ledová tvář nebyla póza pro kamery. Byla to strategie, která mu pomáhala vyhrávat, a současně ho roky pomalu ničila zevnitř.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 9218
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 2384
