12. srpna 1936 získala gymnastka Matylda Pálfyová stříbro v Berlíně jako jediná Slovenka v československém družstvu. O osm let později spadla z koně a zemřela. Bylo jí 32.
Příběh první slovenské olympijské medailistky se vejde do jediné dekády. Mezi roky 1936 a 1944 stihla světový titul, svatbu, odmítnutí cvičit pod režimní organizací a smrt při jezdecké nehodě v malé obci na jihozápadním Slovensku. Přesto její jméno na desítky let téměř zmizelo z veřejného povědomí, a důvody jsou stejně vypovídající jako její sportovní kariéra.
Stříbro za 2,90 bodu
Berlínská olympiáda 1936 byla první, na které ženy soutěžily v gymnastice. Československé družstvo tvořilo osm gymnastek, z nichž sedm přišlo z českého sokolského prostředí. Osmá byla dvaadvacetiletá Matylda Pálfyová z Kostoľan nad Hornádom u Košic.
Formát soutěže kombinoval dvě společné skladby s individuálními povinnými a volnými cvičeními na bradlech, přeskoku a kladině. Do týmového součtu se počítalo šest nejlepších výkonů. Československo nasbíralo 503,60 bodu, domácí Německo 506,50. Rozdíl 2,90 bodu, a stříbro místo zlata.
Pálfyová nebyla v družstvu do počtu. S 64,10 bodu skončila ve vnitrotýmovém pořadí čtvrtá, před ní byly jen tři české gymnastky: Vlasta Foltová (66,45), Vlasta Děkanová (65,95) a Zdeňka Veřmiřovská (65,90). Děkanová přitom byla absolutní mistryní světa z roku 1934, a Pálfyová se jí bodově blížila. Podle Slovenské olympijské akademie byla „hodnocena jako čtvrtá nejlepší“ a výkonnostně podstatnou součástí medailového výsledku.
Rozhodčí, kteří soudili poprvé v životě
Těsná ztráta na Německo nebyla jen otázkou výkonu. Marie Provazníková, trenérka československého družstva, popsala v dobovém časopise Sokol atmosféru, která s férovým závoděním neměla mnoho společného. Československo bylo před hrami tipováno na zlato, jenže soudkyně ze svazů aspirujících na první místo se podle Provazníkové snažily „zadržet“ postup ohrožujících týmů. Jedna z rozhodčích prý soudila vůbec poprvé v životě.
Berlínské hry měly ukázat nadřazenost německého národa. Poprvé se běželo se štafetou s olympijskou pochodní, stadiony zaplnila nacistická symbolika a tribuny tlačily na domácí vítězství. Gymnastky z Československa se v tomto prostředí musely spokojit se stříbrem, a to i přesto, že jejich úroveň byla podle dobových hodnocení vyšší. Alois Hudec na téže olympiádě dokázal propagandistický tlak překonat a na kruzích získal zlato. Ženské družstvo takové štěstí na rozhodčí nemělo.
Světový titul, válka, konec kariéry
Dva roky po Berlíně přišel ještě větší úspěch. Na mistrovství světa 1938 v Praze Pálfyová získala s družstvem zlato a ve víceboji přidala individuální bronz. Bylo jí šestadvacet a stála na vrcholu.
Pak přišel březen 1939 a vznik Slovenského státu. Pálfyová, která se rok předtím přestěhovala do Bratislavy, odmítla cvičit v tělovýchovné organizaci Hlinkovy gardy. S gymnastikou skončila. Bylo to rozhodnutí, které ji odřízlo od sportu, jemuž věnovala celé dospívání, ale podle dostupných zdrojů na něm trvala. Věnovala se kanoistice, turistice a jízdě na koni. V roce 1942 se provdala za Ondreje Mareka.
Její spoluhráčky z berlínského družstva válku přežily. Veřmiřovská dokonce ještě získala olympijské zlato v Londýně 1948. Foltová se dožila roku 2001, Děkanová zemřela v roce 1974. Z osmi gymnastek stříbrného týmu zemřela před koncem války jediná: Pálfyová.
Pád z koně v Malých Brestovanech
23. září 1944 vyjela Matylda Pálfyová-Mareková na koni v Malých Brestovanech. Podle tradované verze, zachycené v pozdějších biografických textech, spadla a kůň ji vláčel ve třmeni. Autoritativní zdroje (Olympedia i Slovenský olympijský tým) bezpečně potvrzují datum, místo a příčinu smrti: jezdecká nehoda. Bylo jí dvaatřicet let a šest měsíců, nikoli devětadvacet, jak se někdy mylně uvádí. Datum narození 11. března 1912 je doloženo shodně ve všech otevřených zdrojích.
Pohřbena byla v Bratislavě. Dva roky manželství, šest let od světového titulu, osm od olympijské medaile.
Šedesát let zapomínání
Systematické připomínání Pálfyové přišlo až s velkým zpožděním. V roce 2004 (šedesát let po její smrti) byly odhaleny pamětní desky v rodných Kostoľanech nad Hornádom a v Košicích. Od roku 2005 nese její jméno cena Slovenského olympijského a sportového výboru určená ženám. V Kostoľanech po ní pojmenovali ulici. Nedávno se stala součástí projektu Síň slávy.
Proč tak pozdě? Šlo o týmovou medaili, ne o sólový triumf, který se snadno vypráví. Berlínské hry přehlušila nacistická propaganda, válka smazala kontinuitu sportovní paměti a poválečný režim neměl důvod připomínat sokolskou gymnastku, která odmítla cvičit pod Hlinkovou gardou. Navíc existuje i drobná historická nuance: pokud by se bralo čistě místo narození na území dnešního Slovenska, už v Amsterdamu 1928 startovala za Maďarsko gymnastka Margit Kövessyová z Banské Štiavnice. Pálfyová je ale první Slovenka, která si z olympiády přivezla medaili, a první velká ženská sportovní osobnost slovenského prostředí.
Ulice v malé obci u Košic, pamětní deska na obecním úřadě, cena pro sportovkyně. Tolik po sobě zanechala gymnastka, která v šestadvaceti stála na berlínském stupni a ve dvaatřiceti zemřela na slovenské louce.
Tenis
|
PŘEČTENÍ: 2425
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 8470
