Východoněmecká krasobruslařka Wittová byla sledována Stasi od sedmi let. Tajná policie zapisovala i detaily intimního života

Katarina Wittová se narodila 3. prosince 1965. Když jí bylo sedm, tedy přibližně v letech 1972–1973, začala Stasi shromažďovat první poznatky o jejím tréninku, rodině a okolí. Nešlo o hotovou hvězdu, ale o dítě, které si východoněmecký stát předem označil jako budoucí aktivum. Operativní svazek s krycím názvem „Flop“ nakonec narostl na 1 354 listů. Širší soubor materiálů k Wittové pak podle různých zdrojů čítá 3 000 až 3 500 stran uložených ve 27 krabicích. Sedmnáct let jejího života zaznamenávaných s přesností, která sahala až do ložnice.

Ambasadorka v tepláku pod lupou

Východní Německo potřebovalo sportovní hvězdy jako propagandistické zbraně. Bundesarchiv je označuje za „ambasadory v teplákách“, lidi, kteří měli světu dokazovat nadřazenost socialistického systému. Stasi přitom měla jasný úkol: zjistit o nich maximum a za každou cenu zabránit emigraci po závodech na Západě. Oficiální instrukce ministerstva státní bezpečnosti z roku 1966 řadí kontrolu sportovců mezi priority.

U Wittové se ale tato logika rozběhla nezvykle brzy. Zatímco většina sportovců se do hledáčku Stasi dostávala až s prvními mezinárodními starty, budoucí dvojnásobná olympijská vítězka měla svazek dávno předtím, než poprvé opustila NDR. Stasi nesledovala jen ji, mapovala rodinné zázemí, přátele, trenéry. V terminologii tajné policie šlo o takzvaný „Operativer Vorgang“, tedy registrovaný operativní svazek vedený proti konkrétní osobě, který podle definice Bundesarchivu zahrnoval i poznatky o celém okolí sledovaného.

Newcastle koupil Horníčka za 700 milionů Kč. Fanoušci mu dali přezdívku, britská média jsou v hodnocení opatrnější

SportyŽivě.cz

Právě teď

Od tréninkových zpráv po sedm minut v ložnici

Obsah spisů šel daleko za sportovní výkony. Agenti kopírovali milostné dopisy, psali cestovní zprávy, zaznamenávali protokoly z rozhovorů. Byt Wittové byl podle sekundárních zdrojů k dokumentu ESPN odposloucháván, fyzické sledování probíhalo v terénu. Informace přitom nepřicházely jen od anonymních agentů; ABC News cituje Wittovou, že „někteří z jejích nejbližších přátel“ předávali Stasi i velmi soukromé detaily. Z krasobruslařského prostředí je v souvislosti s donášením zmiňován například párový krasobruslař Ingo Steuer.

Nejcitovanějším detailem ze spisů je lakonický záznam agenta, který zaprotokoloval pohlavní styk krasobruslařky „od 20:00 do 20:07″. Wittová o něm poprvé mluvila v rozhovoru pro magazín Sports v listopadu 1993, který tehdy přetiskl i španělský deník El País. Samotná existence takového záznamu ukazuje míru invaze: stát nejen věděl, s kým sportovkyně spí, ale měřil to na minuty.

Výjimečnost případu Wittové nespočívá v tom, že by byla jedinou sledovanou sportovkyní NDR. Stasi monitorovala desítky dalších: atletku Bärbel Löhnertovou kvůli politickým postojům, plavce Axela Mitbauera po kontaktu se Západem. U Wittové je ale unikátní kombinace: dětský začátek, sedmnáctiletá délka, mezinárodní celebritní status a podrobnost intimních záznamů. A k tomu paradox: nebyla jen obětí systému, ale současně jeho výkladní skříní. Za medaile a reprezentaci dostávala pas s vízem, auto, privilegia. Režim ji chránil a zároveň svíral.

Druhý život spisů po pádu zdi

Wittová podle vlastních slov neměla ponětí, že ji Stasi sleduje. Po pádu NDR se ale musela vyrovnat nejen se šokem z obsahu spisů, ale i s obviněními, že sama se Stasi spolupracovala. V letech 1992–1993 si nechala materiály zpřístupnit a využila je při psaní autobiografie. Na svém oficiálním webu dodnes mluví o „děsivém poznání“, které spisy přinesly, o směsi vzteku, pláče i absurdního smíchu.

Jenže pak přišel spor o to, co z takových akt smí vejít na veřejnost. Tagesspiegel v únoru 2002 popsal, že se jednalo konkrétně o 181 stran pasáží, které měly ukazovat její privilegia a vztah k režimu. Wittová argumentovala, že spisy jsou „tak intimní jako deníky“, a bránila jejich zveřejnění. Nakonec žalobu stáhla, jak zaznamenal WELT v květnu téhož roku. Případ otevřel širší debatu: zákon o materiálech Stasi (StUG) sice umožňuje přístup médiím a badatelům, ale soukromý obsah podléhá ochraně osobnostních práv. Ani u veřejně známých osob nejsou intimní části spisů automaticky volně publikovatelné.

Český kontext: StB a sportovci

Dohled nad vrcholovými sportovci nebyl východoněmeckou specialitou. I v Československu Státní bezpečnost řešila sportovce jako bezpečnostní riziko, zejména při cestách do zahraničí. Ústav pro studium totalitních režimů má k tomu samostatný výzkumný projekt zaměřený na období 1969–1989. Starším a dobře zdokumentovaným příkladem je případ hokejistů kolem Bohumila Modrého a Augustina Bubníka, které StB vyšetřovala v souvislosti s domnělou emigrací.

Co se z českých archivních zdrojů nepodařilo doložit, je stejně explicitní ložnicová mikrodokumentace jako v případě Wittové. Kdo chce zjistit, zda se o konkrétní osobu StB zajímala, může začít u jmenných evidencí Archivu bezpečnostních složek a následně podat žádost o zpřístupnění archiválií.

Sedmiletá holka na ledě v Karl-Marx-Stadtu netušila, že stát, který jí jednou dá olympijské zlato, si zároveň zapisuje každou minutu jejího soukromí. Cena za slávu v diktatuře se neplatila jen na bodovacích tabulích.