Vémolovi odvezli lvici Elsu do Nizozemska, nikdo mu nedal vědět. Úředníky nazval lidskými špínami

9. června 2026 přijeli úředníci České inspekce životního prostředí na pozemek Karlose Vémoly a odvezli lvici, jejíž zákonný původ se nikdy nepodařilo doložit. Vémola se proti rozhodnutí neodvolal. Tím se Elsa stala majetkem státu a její další osud přešel do rukou ministerstva životního prostředí. Když o necelé dva měsíce později zjistil, že lvice opustila Česko, reagoval na sociálních sítích slovy o „lidských špínách“ a „cílené šikaně“. Jenže právně už nešlo o jeho zvíře. A stát mezitím řešil jedinou otázku: kde bude mít hendikepovaná lvice bez drápů nejlepší šanci na důstojný život.

Kam Elsa skutečně míří

Cílová adresa není žádné neurčité „někam do zahraničí“. Elsa zamířila do FELIDA Big Cat Sanctuary v Nijeberkoopu, malé obci v provincii Frísko na severu Nizozemska. Zařízení provozuje mezinárodní organizace FOUR PAWS a specializuje se výhradně na traumatizované velké kočky s fyzickými i psychickými problémy, přesně ten profil, který odpovídá lvici po chirurgickém odstranění drápů.

Ministerstvo životního prostředí přesun veřejně potvrdilo 28. července 2026. FELIDA přitom už 16. července informovala o přípravách převozu lvice, kterou ve svých materiálech označuje novým jménem Zora. Zoo Liberec, kde Elsa pobývala od červnového odebrání, sloužila od začátku jen jako dočasné útočiště, místo, kde se lvice aklimatizovala a naučila vstupovat do transportní bedny.

Proč zrovna Nizozemsko, a proč bez Vémolova vědomí

Volba FELIDA nepůsobí jako improvizace. Stejné zařízení už dříve převzalo tygra Tajmira i lva Mera, obě šelmy zabavené českými úřady. Existovala tedy fungující spolupráce, ověřené transportní postupy i zkušenost s péčí o zvířata z nelegálních chovů. Ministerstvo tak fakticky sáhlo po osvědčeném modelu.

Otázka, proč Vémolu nikdo o přesunu neinformoval, má prozaickou odpověď. Po pravomocném zabavení a marném uplynutí lhůty pro odvolání přešlo vlastnictví na stát. Zákon č. 100/2004 Sb. o obchodování s ohroženými druhy svěřuje další nakládání se zabaveným exemplářem ministerstvu, a v dohledaném znění neukládá povinnost bývalého držitele o dalším umístění zvlášť vyrozumět. Vémola tedy z právního pohledu nebyl stranou, které by stát musel cokoliv oznamovat. Komunikačně to může působit tvrdě. Právně je to standardní postup.

Jak příběh Elsy začal, a co Vémola neudělal

Podle původní verze šlo o nalezené lvíče. Terezie Holovská, která Elsu Vémolovi předala, tvrdila, že v roce 2020 našla dvě novorozená lvíčata v krabici. Předání proběhlo na základě darovací smlouvy, bez jakýchkoliv dokumentů prokazujících zákonný původ zvířete.

Právě chybějící papíry odstartovaly úřední řízení. DNA analýzy sice naznačily možný rodičovský pár, ale nepřinesly závěr bez pochybností. K tomu přibyl další problém: Else byly chirurgicky odstraněny drápy, což veterináři posuzují jako možné týrání. Vémola v té době podle reportáže Seznam Zpráv ještě neměl povolení k chovu. Ministerstvo mu na jaře 2026 dvakrát odložilo termín předání, jednou kvůli hospitalizaci, jednou kvůli vazbě. Když se situace stabilizovala, inspekce přijela.

Vémola se neodvolal. Tím příběh vlastnictví skončil.

Vémolova reakce versus právní realita

Po červnovém odebrání natočil Vémola instagramové video, ve kterém mluvil o „jedné z nejsmutnějších událostí roku“ a o „cílené šikaně ze strany ministerských úředníků“. Po zjištění, že Elsa opustila Česko, přitvrdil a úředníky označil za „lidské špíny“.

Emocionálně je jeho reakce pochopitelná. Člověk, který se zvířetem žil, se dozví o jeho odjezdu ze země až zpětně. Jenže právní pozice je jiná:

• Neprokázal zákonný původ lvice.
• Převzal ji jen na darovací smlouvu bez CITES dokumentace.
• V době převzetí neměl povolení k chovu.
• Zvíře mělo chirurgicky odstraněné drápy.
• Proti rozhodnutí o zabavení se neodvolal.

Získat Elsu zpět je za těchto okolností prakticky vyloučené. Navštívit ji teoreticky může, ale FELIDA není běžně otevřená veřejnosti, návštěvy probíhají jen ve zvláštním režimu. Žádné zákonné „právo na rozloučení“ české právo nezná.

Co případ říká o chovu exotických zvířat v Česku

Elsa není ojedinělý případ. Česká republika patří dlouhodobě mezi evropské země s vysokým počtem soukromě chovaných velkých šelem a zabavování zvířat bez doložitelného původu se opakuje. Zákon č. 100/2004 Sb. umožňuje u přestupků spojených s nelegálním nakládáním s ohroženými druhy uložit pokutu až 1,5 milionu korun. V krajních případech hrozí i trestní postih.

Pro každého, kdo uvažuje o chovu exotického zvířete, je případ Elsy názornou ukázkou: bez kompletní dokumentace prokazující zákonný původ riskuje chovatel nejen zabavení zvířete, ale i to, že o jeho dalším osudu už nebude mít co říct.

Lvice, která teď nese jméno Zora, má v Nijeberkoopu projít zdravotním vyšetřením a dostat individuální plán péče. Je to třetí česká velká šelma v tomtéž zařízení. Ministerstvo ví, kam volat. Vémola to zjistil až potom.