Kde se rodí fotbalové hvězdy: nový žebříček akademií odhalil slabinu českého fotbalu i příběh Modriće

Když se řekne „fotbalová akademie“, většina lidí si vybaví La Masiu, Ajax nebo Benficu, slavné značky, které chrlit hvězdy. Jenže romantika šaten a tréninkových hřišť je jedna věc, tvrdá čísla druhá. CIES Football Observatory, výzkumná skupina při Mezinárodním centru sportovních studií v Neuchâtelu, každoročně zveřejňuje globální žebříček akademií, který nehodnotí pověst ani tradici. Měří něco konkrétnějšího: kolik odchovanců skutečně hraje profesionální minuty ve 49 sledovaných ligách světa, v jak silných klubech působí a jak moc se na hřiště reálně dostávají. Výsledek je mapa, na které je vidět, kde se talent nejen rodí, ale kde ho systém dokáže dotáhnout až na profesionální scénu. A právě v tom má český fotbal problém.

Co přesně CIES měří, a proč to bolí

Definice zní suše: „training club“ je první klub, v němž hráč strávil nejméně tři sezony mezi patnáctým a jednadvacátým rokem věku. CIES pak každého takového absolventa váží podle sportovní úrovně jeho současného zaměstnavatele a podle minut, které za poslední rok skutečně odehrál. Nejde tedy o počet dětí v přípravce ani o počet podepsaných smluv. Jde o výstup, o to, kolik z těch kluků jednou nastoupí v soutěži, která něco znamená.

V posledním globálním vydání z října 2025 stojí na vrcholu Benfica, za ní Barcelona a argentinský River Plate. Ve starších evropských tabulkách se na čelo dostával i bělehradský Partizan, vysoko figuroval Ajax, Dinamo Záhřeb či Dynamo Kyjev. Společný jmenovatel? Kluby, které nejen vychovávají, ale systematicky převádějí odchovance do dospělého fotbalu, ať už ve vlastním áčku, nebo exportem do silnějších lig.

Česko: talent ano, konverze ne

Sparta a Slavia se v globálním žebříčku CIES z října 2024 pohybují kolem 62. až 64. místa. Na první pohled slušné, oba kluby patří do světové stovky. Jenže odstup od špičky je propastný. Benfica za posledních deset let vydělala na přestupech odchovanců 589 milionů eur, Ajax 454 milionů. České kluby se v takových číslech neobjevují.

Problém přitom neleží v náboru dětí. Česko má funkční mládežnický systém, regionální akademie, soutěže od přípravek výš. Slabina je jinde:

• Málo odchovanců se prosadí do prvního týmu s reálnými minutami v dospělém fotbale.
• Ještě méně jich odchází do kvalitnějších soutěží, kde by index CIES rostl.
• Pozdně dozrávající hráči vypadávají ze systému dřív, než dostanou šanci ukázat, co v nich je.

Srbsko, Chorvatsko, Ukrajina, země s podobnou nebo menší populací, v žebříčku pravidelně předbíhají české kluby. Partizan vedl evropskou tabulku, Dinamo Záhřeb patří stabilně do první dvacítky. Důvod? Odvážnější nasazování mladých do áčka, jasnější herní identita napříč věkovými kategoriemi a propracovanější exportní cesta. Český systém produkuje profesionály. Neprodukuje je ale v kvalitě a objemu, který by odpovídal ambicím země, jež se chce pravidelně kvalifikovat na velké turnaje. Letošní mistrovství světa, z něhož česká reprezentace odešla s jediným bodem, je toho bolestnou ilustrací.

Kluk, kterého Hajduk nechtěl

Žádný žebříček akademií nedokáže zachytit jednu zásadní proměnnou: lidský úsudek v momentě, kdy je hráči deset nebo dvanáct let. Luka Modrić je toho živoucím důkazem.

Hajduk Split ho v dětství přehlédl. Příliš drobný, příliš křehký, tak zněl verdikt. V autobiografii sám Modrić popisuje kapitolu nazvanou „Hajdukovo zklamání“ jako zlomový moment. Jenže místo aby ho systém pohřbil, přišel Zadar a trenér Tomislav Bašić, který v hubené postavě viděl něco jiného: výjimečný přehled, techniku a vůli. Bašić dal Modrićovi čas a důvěru. Dinamo Záhřeb pak udělalo zbytek, dalo mu profesionální rampu, hostování, která ho zocelila, a nakonec přestup do Tottenhamu a Realu Madrid.

Pro téma akademií je Modrićův příběh zásadní kontrapunkt. CIES definuje „training club“ jako klub, kde hráč strávil klíčové roky mezi patnácti a jednadvaceti. Rozhodující tedy není první zkouška v deseti, ale to, co přijde potom. Hajduk se mýlil. Zadar a Dinamo ne. A právě ochrana pozdně dozrávajících hráčů a kvalita další rozvojové cesty je něco, co elitní akademie světa dělají vědomě, a co v českém systému často chybí.

Co dělají nejlepší jinak

Když se podíváte na oficiální materiály Ajaxu nebo Barcelony, najdete překvapivě podobný slovník: individuální rozvoj, jasný herní model od přípravky po áčko, trpělivost, komplexní péče zahrnující školu, psychologii i výživu. La Masía v Barceloně funguje jako rezidenční centrum s kapacitou 83 sportovců, kde se klade důraz nejen na fotbal, ale i na intelektuální a sociální rozvoj. Ajax ve svém tréninkovém centru De Toekomst otevřeně deklaruje, že cílem je vychovat hráče schopné nastoupit v Lize mistrů.

Benfica zvolila trochu jinou cestu, funguje jako mimořádně efektivní exportní linka. Ale princip je stejný: jasná identita, dlouhý horizont osmi až dvanácti let práce s hráčem a odvaha dát mu minuty v dospělém fotbale dřív, než je „hotový“.

České kluby přitom nemají nevýhodu v penězích tak dramatickou, jak by se mohlo zdát. Partizan, Dinamo Záhřeb ani Sporting Lisabon nepatří mezi nejbohatší kluby Evropy. Co mají, je systém, který mladého hráče neopustí po první neúspěšné sezoně a který mu nabídne reálnou cestu do prvního týmu. Právě tohle CIES ve svém indexu nepřímo odměňuje.

Akademie za peníze: jiný svět

Na okraj stojí za zmínku, že pojem „akademie“ dnes žije i v komerční rovině, která se skutečnou výchovou profesionálů nemá mnoho společného. Letní kemp West Ham United pro rok 2026 stojí za týdenní denní program v přepočtu zhruba 45 tisíc korun, rezidenční varianta přes 60 tisíc. Kurz angličtiny navíc, registrační poplatek navíc. Pro českou rodinu s talentovaným dítětem je to drahá zkušenost a příležitost ukázat se, rozhodně ne vstupenka do profesionálního fotbalu. Skutečná akademická cesta vede přes roky práce v klubovém systému, ne přes týdenní přehlídku.

Český fotbal nepotřebuje víc dětí na náboru. Potřebuje víc odchovanců, kteří v jednadvaceti hrají pravidelně dospělý fotbal na úrovni, kterou CIES dokáže zvážit. Modrićův příběh ukazuje, že k tomu někdy stačí jeden trenér, který odmítne přijmout první verdikt. Otázka zní, kolik takových trenérů, a kolik takových systémů, má dnes česká liga.