Neštěstí českého horolezce Bánského. Na hoře v Pákistánu vykrvácel

Bylo mu čtyřicet šest let, patřil k Horské službě Krkonoše a spolu se Zdeňkem Hákem a Radoslavem Grohem tvořil trojici, která v roce 2024 jako první vystoupila na Muchu Chhish, tehdy nejvyšší povolenou dosud nezdolanou horu světa. Teď se stejný tým vydal do masivu Masherbrum, aby zkusil novou cestu na šestitisícovku Biarchedi II. Z expedice se vrátili dva.

Co se na Biarchedi II stalo

Informace o nehodě jsou zatím kusé. Otevřené zdroje se shodují na jediném: Bánského při pokusu o výstup zasáhl padající kámen. Přesný úsek stěny, výška ani podrobná časová osa zveřejněny nebyly. Úmrtí potvrdilo české ministerstvo zahraničí 17. července, oborový server Horydoly datuje nehodu na předchozí den.

V médiích se objevily dramatické detaily o téměř amputované ruce a vykrvácení. K těmto formulacím se v dohledatelných primárních zdrojích nepodařilo najít potvrzení; přímé svědectví Háka ani Groha zatím veřejně nezaznělo. Co je ověřitelné: pád kamení patří v karákóramských stěnách k objektivním nebezpečím, která nelze eliminovat zkušeností. Ve stejném širším sektoru pod Masherbrumem zahynula v červenci 2025 po zásahu kameny německá horolezkyně Laura Dahlmeierová na Laila Peaku.

Hora, která není panenská sedmitisícovka

Biarchedi II bývá v českých médiích označována jako „dosud nezdolaný sedmitisícový vrchol“. Podle American Alpine Journal ale měří 6 781 metrů a má tři zaznamenané výstupy, poslední z roku 2003. Nejde tedy ani o sedmitisícovku, ani o panenskou horu. To ovšem nic nemění na technické náročnosti; česká trojice plánovala novou cestu stěnou, což je v expedičním horolezectví disciplína s vlastní váhou bez ohledu na to, zda na vrcholu už někdo stál.

Biarchedi II leží v masivu Masherbrum, v jednom z nejodlehlejších koutů Karákóramu. Právě ta odlehlost se ukázala jako fatální faktor.

Záchrana, která v Karákóramu neexistuje tak, jak ji známe

V Alpách funguje švýcarská Rega se sítí čtrnácti základen, dosahem vrtulníku do patnácti minut a nepřetržitým dispečinkem s lékařem na palubě. V Pákistánu je realita jiná. Helikoptérovou záchranu zajišťuje firma Askari Aviation ve spolupráci s armádním letectvem. Na palubě lékař není. Než vrtulník vzlétne, musí být splněny administrativní podmínky:

• Předložení platného pojištění nebo bankovní garance místního operátora
• Případně písemná garance ambasády
• Koordinace s Pakistan Army Aviation, která závisí na počasí, denním světle a dostupnosti stroje

Vláda Gilgit-Baltistánu navíc trvá na tom, aby expedice měly pojištění a registraci ještě před vydáním permitu. Systém je nastaven tak, aby se předešlo finančním sporům po nehodě, ne tak, aby se maximalizovala rychlost zásahu. V praxi to znamená, že i když je vše předem zajištěno, čas mezi nehodou a příletem pomoci se měří v hodinách, ne v minutách. Při masivním krvácení ve výšce nad šest tisíc metrů jsou hodiny příliš dlouhá doba.

Cesta od Krkonoš ke světové špičce

Bánský pocházel z Vrchlabí a základní výcvik Horské služby dokončil v roce 2009 v okrsku Strážné. Hory pro něj nebyly jen expediční cíl, byly každodenní prací. Ale ambice sahaly dál než na krkonošské hřebeny.

S Hákem se na mezinárodní scéně zviditelnili už v roce 2021, kdy dokončili první severní výstup a traverz Kangchung Shar v Himálaji. O rok později přibyl prvovýstup západní stěnou na dosud nevylezenou Chumbu. A pak přišel Muchu Chhish, hora, o kterou se čeští horolezci pokoušeli roky. Projekt začal ještě u Pavla Kořínka, trojice Hák, Groh a Bánský ho v srpnu 2024 dovedla k prvnímu výstupu. Byl to okamžik, kdy se česká trojice definitivně zapsala mezi světovou expediční elitu.

Horská služba ČR po Bánského smrti vydala pietní text s větou, která shrnuje víc než životopis: „Hory miloval a v horách zemřel.“

Tenká čára mezi výkonem a katastrofou

Trio Hák, Groh a Bánský patřilo k nejsilnějším expedičním týmům, jaké česká horolezecká scéna vyprodukovala. Jejich styl, lehké, rychlé výstupy novými cestami v alpském stylu, vyžaduje mimořádnou fyzickou i technickou připravenost. Ale právě tento styl znamená minimální zázemí ve stěně. Žádný fixní výškový tábor s lékařem, žádná kyslíková rezerva, žádný záchranný tým o patro níž.

V Karákóramu se rozdíl mezi špičkovým výkonem a smrtí měří v centimetrech letu kamene a v hodinách čekání na vrtulník, který možná nepřiletí. Bánský to věděl. Šel přesto. A právě v tom je podstata expedičního horolezectví, kterou nelze vysvětlit nikomu, kdo ji nepocítil.