Proč Češky tolik vyhrávají v tenise? Bývalá světová jednička Clijstersová pojmenovala konkrétní příčiny české dominance

11. července 2026 porazila Linda Nosková ve wimbledonském finále Karolínu Muchovou a zapsala se do historie hned několikrát: první grandslamové finále dvou Češek, třetí český ženský titul ve Wimbledonu za pouhé čtyři roky a nejmladší wimbledonská šampionka za patnáct let. O čtyři dny později usedla Kim Clijstersová, čtyřnásobná grandslamová vítězka, bývalá světová jednička a členka tenisové síně slávy, k mikrofonu podcastu Love All a začala rozebírat, co za tím stojí. Nemluvila o talentu jedné hráčky. Mluvila o stroji, který talent vyrábí sériově.

Koučink jako klíč, ne jako fráze

Clijstersová v podcastu zdůraznila především český koučink a označila ho za jeden z největších klíčů k opakovanému úspěchu. Nejde přitom o obecnou pochvalu trenérů. Belgičanka, která sama vyrostla v zemi s podobným počtem obyvatel, ale odlišnou sportovní infrastrukturou, popisuje něco konkrétnějšího: prostředí, kde se trenérská práce předává z generace na generaci a kde má každý článek řetězce, od dětského klubu po grandslamový tým, jasnou návaznost.

To, co Clijstersová pojmenovává zvenčí, potvrzují i české zdroje zevnitř. Projekt Tenis dětem pracuje s dětmi od čtyř do devíti let v jednotné metodice postavené na pohybové všestrannosti, hravém tréninku a zapojení rodičů. Odtud vede cesta do klubů jako TK Sparta Praha, které jsou napojené na Národní tenisové centrum Českého tenisového svazu s věkovými kategoriemi 10–14, 15–18 a U21. A nad tím vším stojí mezinárodně uznávaný uzel v Prostějově, kde sídlí i Tennis Europe Academy. Žádný tajný recept. Spíš výtah, který nezasekává mezi patry.

Proč zrovna tráva

Nosková před Wimbledonem vyhrála turnaj v Berlíně a stala se první hráčkou od Marie Šarapovové v roce 2004, která v jedné sezoně získala travnatý přípravný titul i Wimbledon. Sama v rozhovoru pro Australian Open popsala českou výhodu jednoduše: kreativita. Schopnost využít slice, volej, změnu rytmu, prostě víc stran tenisu než jen lineární hru od základní čáry.

Tomáš Berdych k tomu přidal vysvětlení z výchovy. České děti vyrůstají na antuce, v zimě přecházejí na rychlé halové povrchy, a tím si budují univerzálnější herní profil. Když pak přijde tráva, mají v repertoáru víc nástrojů než hráčky, které celý rok trénují na jednom typu dvorce. Třetí český ženský wimbledonský titul za čtyři roky není anomálie, je to logický důsledek herní variability, kterou systém pěstuje od dětství.

Malá země, velký řetězec vzorů

Clijstersová přirovnala české tenistky na trávě ke španělským antukářům. Stejně jako Španělsko nese automatickou asociaci s antukou, české ženy si po Novotné, Kvitové, Vondroušové, Krejčíkové a Noskové vybudovaly povrchovou identitu na trávě. Pět různých šampionek, to není jedna výjimečná hráčka, která vytáhne celou zemi. To je systém.

A ten systém má kořeny hlubší, než se na první pohled zdá. Martina Navrátilová mluví o klubovém prostředí a podpoře, Kvitová přiznává sílu vzorů, Nosková označuje právě Kvitovou za svůj idol. Mandlíková koučovala Novotnou, Novotná mentorovala Krejčíkovou. V zemi s deseti miliony obyvatel je každý grandslamový titul viditelný a dosažitelný, ne jako vzdálený sen, ale jako reálná kariérní možnost holky z vedlejšího klubu.

Důležité je přitom rozlišovat: WTA eviduje Noskovou jako pátou grandslamovou šampionku reprezentující samostatné Česko. Když se ale do součtu zahrne i československá éra s Hanou Mandlíkovou a jejími čtyřmi grandslamovými tituly, dostáváme se na číslo, které řadí česko-slovenskou tenisovou tradici mezi absolutní světovou elitu.

Co ostatní země nemají, a co si mohou vzít

Srovnání s jinými modely ukazuje, kde je český přístup specifický. Americká USTA staví rozvojovou cestu přes síť zhruba šedesáti kempů ročně, regionální tréninková centra a partnerství federace se soukromými trenéry. Je to mohutný aparát, ale organizačně rozptýlený. Belgický systém je zase rozdělen mezi dvě regionální federace, valonskou Tennis Padel Pickleball Wallonie-Bruxelles a vlámskou Tennis en Padel Vlaanderen, které spolupracují na národních týmech, ale každodenní práce s dětmi běží odděleně.

Český model oproti tomu působí jako přímější vertikála:

• Klub — každodenní trénink, socializace, první soutěže
• Jednotná metodika — pohybová všestrannost, hravý přístup, zapojení rodičů
• Federační centra — návaznost na Národní tenisové centrum, věkové kategorie
• Mezinárodní uzel — Prostějov, spolupráce s Tennis Europe

Technické části tohoto modelu, metodika pro malé děti, důraz na více sportů, herní trénink a stabilní trenérská kontinuita, jsou přenositelné kamkoli. Co se zkopírovat nedá, je třicet let řetězce ikon v zemi, kde každá holka s raketou osobně zná někoho, kdo zná někoho, kdo hrál grandslam.

Podle nás je na českém modelu nejpozoruhodnější právě tohle: neudělal z grandslamového titulu zázrak. Udělal z něj očekávatelný výsledek.