Česká svazová selanka? V Itálii je cirkus kolem reprezentačního kouče ještě horší

Miroslav Koubek skončil u české reprezentace 29. června, předseda David Trunda slíbil kandidáty na začátek srpna a od té doby je na Strahově relativní klid. Žádné veřejné výbuchy, žádné rezignace, žádné politické kauzy. Kdo sleduje, co se ve stejném čase odehrává na italském svazu, pochopí, že český proces, jakkoliv pomalý a bezkrevný, vypadá vedle Apeninského poloostrova skoro jako vzor procedurálního pořádku. V Římě totiž nejde jen o jméno na lavičce. Jde o mocenský střet uvnitř nového vedení, o ruskou sázkovou firmu a o hrozbu, že celý čerstvě vybudovaný projekt se rozpadne dřív, než vůbec začne.

Tři hlavy, žádný trenér

Giovanni Malagò se stal prezidentem FIGC 22. června 2026. Necelé tři týdny poté, 11. července, jmenoval Paola Maldiniho technickým ředitelem a prezidentem Club Italia, funkce, která podle samotného Maldiniho v italské federaci dosud neexistovala. K němu přidal Leonarda jako poradce. Vznikl ambiciózní čtyřletý projekt s horizontem do roku 2030, který měl přestavět italský fotbal od áčka po mládež.

Klíčové slovo celé přestavby bylo „condivisione“, tedy sdílení rozhodnutí. Malagò ho opakoval na tiskové konferenci 23. července, kde trojice představila svou vizi. Jenže právě sdílení se během následujících čtyř dnů ukázalo jako slabina. Když má finální slovo prezident, technický ředitel i poradce současně, stačí jeden nesouhlas a celý mechanismus se zasekne.

Pirlo na dosah, a pak nic

Ještě 23. července mluvil Maldini o tom, že „není kam spěchat“ a že užší seznam obsahuje více jmen: Conteho, Manciniho i Pirla. Malagò zmínil úterý 28. července jako možný termín, kdy by mohlo padnout rozhodnutí. O tři dny později, 26. července, už Sky Sport psal, že dohoda s Pirlem je prakticky hotová a oznámení se čeká v pondělí.

Pak přišel zlom. Během 26. a 27. července Malagò podle Sky odmítl dát finální souhlas. Důvod: Andrea Pirlo je od října 2025 globálním ambasadorem Fonbetu, největší ruské sázkové společnosti. Podle veřejného oznámení partnerství měl Pirlo reprezentovat značku na mezinárodních trzích a účastnit se akcí v Rusku a Kazachstánu. V květnu 2026 skutečně odcestoval s Materazzim do Moskvy na Football Day. Další vrstva problému: majitel Pirlova dubajského klubu United FC, Sergej Lomakin, má podle Corriere della Sera významné zájmy i ve Fonbetu.

Pro italský svaz, který funguje v zemi se zákazem reklamy hazardu ve sportu, je tohle reputačně toxická kombinace. Pirlo reagoval na Instagramu s hořkostí; napsal, že jeho láska k Itálii nezávisí na žádném jmenování. Schůzky k podpisu se zastavily.

After Giovanni #Malagò’s decision not to appoint Andrea #Pirlo as Italy National Team’s coach, Paolo #Maldini could decide to take a step back in the relationship with #FIGC. Today it will be a crucial day. #transfers

— Nicolò Schira (@NicoSchira) July 27, 2026

Kdo zbývá a co hrozí

Po Pirlově stopce se do hry vracejí dvě velká jména. Roberto Mancini, poslední trenér, který s Itálií vyhrál velkou trofej, figuroval mezi favority už od června a v květnu otázky na případný návrat neodmítl definitivně. Antonio Conte, bývalý trenér reprezentace z let 2014–2016, v červenci řekl, že pro národní tým je klíčová úplná shoda mezi svazem a trenérem, a že ho zatím nikdo nekontaktoval.

Italská média zároveň připouštějí, že po Pirlově stopce mohou zvažovat odchod i Maldini s Leonardem. Pokud by se tak stalo, celý červencový projekt by se rozpadl dřív, než stačil cokoliv změnit. A čas běží: 25. září startuje Liga národů domácím zápasem proti Belgii, v prvním reprezentačním okně čekají Azzurry čtyři zápasy za jedenáct dnů. Každý promarněný týden zkracuje přípravu nového trenéra na první soutěžní blok.

Česko vs. Itálie: dvě rychlosti, dva světy

Srovnání obou svazů je poučné. V Česku Trunda po Koubkově konci popsal datový profil hledaného kouče a řekl, že konkrétní kandidáty chce předložit na srpnovém výkonném výboru. Žádné drama, žádný veřejný střet, žádná kauza s ruskou sázkovou firmou. Může to působit pomalu, možná až ospale. Ale je to čitelný proces s jasnou časovou osou.

V Itálii se za stejnou dobu stihlo:

• vytvořit zcela novou mocenskou strukturu se třemi rozhodovacími hlavami,
• snít o Guardiolovi,
• přesunout se k Pirlovi jako „projektovému“ trenérovi,
• dotáhnout jednání téměř k podpisu,
• a pak vše zastavit kvůli politickým a reputačním rizikům, o kterých někdo musel vědět od začátku.

Česká pasivita může fanoušky frustrovat. Ale proti italské variantě, kde se preferovaný kandidát dostane na metr od cíle a teprve potom se řeší, jestli je vůbec průchozí, vypadá strahovské ticho skoro jako ctnost.

Sto jedenáct dní bez trenéra, rozhádané vedení a Liga národů za dva měsíce. Pokud tohle není cirkus, slovo ztratilo význam.