Syn slavného útočníka Bartoviče musel kvůli vážné nemoci skončit v reprezentaci, vyměnili mu játra

Konec července 2024, přípravný kemp české reprezentace do 18 let. Sedmnáctiletý útočník odehraje zápas proti Švýcarsku v Davosu a pak se mu zhroutí svět. Neobvyklá únava, bolesti břicha, žlutá kůže i oči. Během hodin klesá tlak, nasazují mu kyslíkovou masku, odcházejí životní funkce. Rodina řeší jedinou otázku, jestli bude vůbec žít. Diagnóza zní: Wilsonova choroba. Akutní transplantace jater v pražském IKEM. Hokej? Ten podle prvních verdiktů lékařů skončil. Jenže Adrien Bartovič, syn bývalého slovenského reprezentanta Milana Bartoviče, měl jiný plán.

Nemoc, která číhala od narození

Wilsonova choroba je vzácné dědičné metabolické onemocnění. Tělo při ní nedokáže správně vylučovat měď, ta se postupně hromadí v játrech, mozku a dalších orgánech. Podle NIDDK je nemoc přítomná od narození, ale příznaky se projeví až ve chvíli, kdy koncentrace mědi překročí kritickou hranici. U Bartoviče se skrytý problém překlopil do akutní fáze právě uprostřed přípravy na prestižní Hlinka Gretzky Cup.

Navenek zdravý juniorský hokejista, který ještě pár dní předtím figuroval v oficiální nominaci ČSLH jako hráč švédského Malmö Redhawks, se ocitl na jednotce intenzivní péče. Sám později popsal, že několik nocí v nemocnici probrečel. Matka s ním ležela téměř nepřetržitě, dokud ji lékaři neposlali pryč. Otec Milan, v té době už trenér slovenské Žiliny, předtím výrazná osobnost Liberce s 313 extraligovými starty a 172 kanadskými body, veřejně přiznal, že nikdo nevěděl, co bude. Ze dne na den se z hokejové rodiny stala rodina bojující o přežití syna.

Z nemocničního lůžka zpátky na led

Transplantace proběhla na přelomu července a srpna 2024. Celou sezonu 2024/25 Bartovič vynechal. První verdikt lékařů zněl jednoznačně: hokej už hrát nebude. Jenže pak se něco změnilo. Adrien si podle vlastních slov nastavil hlavu, že to překoná, a lékaři, kteří viděli jeho odhodlání, začali zvažovat, jestli by to přece jen nešlo.

Časová osa návratu mluví sama:

• Jaro 2025 – první tréninky s Bílými Tygry Liberec
• 30. července 2025 – podpis dvouletého profesionálního kontraktu s opcí
• 21. srpna 2025 – první gól v přípravném utkání za Liberec
• Září 2025 – plný návrat do zápasového režimu
• Podzim 2025 – nominace do české reprezentace U20

Bartovič se do Liberce vracel „domů“, v klubu vyrůstal, než odešel do Švédska. Po transplantaci navíc dostal od lékařů podmínku hrát blízko Prahy, aby byl v dosahu specialistů. Místo původně zvažované kanadské juniorky tak zvolil Tygry. Na břiše nosí speciální ochranný pás, který sám přirovnává k běžné extra ochraně. Neomezuje ho, ale osobní souboje byly po návratu nejcitlivější kapitolou.

Čísla, která vzdorují logice

Srovnání produktivity před transplantací a po ní vychází překvapivě. Před nemocí nasbíral v juniorce Malmö 46 bodů (22 gólů, 24 asistencí) v 26 zápasech. Po návratu mu Guelph Storm přičítá 45 bodů (20+25) v 29 zápasech za libereckou U20. Oficiální statistiky Bílých Tygrů vedou 24 startů a 38 bodů v juniorské extralize. K tomu přidal 17 zápasů mezi muži na Slovensku v Žilině, pod vedením vlastního otce, a odbyl si i premiéru v české extralize.

Výkonnostně nespadl do rekreační roviny. Zůstal v režimu hráče, o kterého se zajímají zámořští skauti.

Cesta přes Atlantik

Bartovičova práva v severoamerické juniorce původně drželi Brantford Bulldogs, kteří ho vybrali v CHL Import Draftu 2024, tedy ještě před transplantací. 9. června 2026 jeho práva získal obchodem Guelph Storm a 13. července 2026 s ním podepsal OHL Scholarship and Development Agreement. Nejde o smlouvu v NHL, ale o vstup do jedné z nejsilnějších výkladních skříní pro skauty. V draftu 2026 šlo přímo z OHL 47 hráčů a 192 hokejistů s vazbou na tuto ligu se účastnilo rozvojových kempů NHL.

Pro Bartoviče to znamená návrat na trasu, ze které ho nemoc vykolejila, trasu vedoucí k draftové viditelnosti a adaptaci na zámořský styl. Jestli na jejím konci stojí NHL, ukáže až čas. Ale samotný fakt, že na ni vůbec může vstoupit, nemá v hokeji obdobu. Lékaři mu podle jeho slov řekli, že nikoho takového neznají. Nejbližší srovnatelný případ z vrcholového sportu je americký snowboardista Chris Klug, který po transplantaci jater v roce 2000 vybojoval olympijský bronz, ale to byl jiný sport, jiná zátěž, jiný kontakt.

Devatenáctiletý kluk, kterému před dvěma lety vyměnili játra, teď balí hokejku do Kanady. A říká, že chce být „super příklad pro ostatní lidi“, i pro ty, kteří po transplantaci věří, že sport je uzavřená kapitola.