Jedna z nejpřitažlivějších tenistek přiznala psychické problémy. Ivanovičová kolabovala i během zápasů

Když v prosinci 2016 devětadvacetiletá Ivanovičová oznámila konec kariéry, svět to přijal jako logické vyústění série zranění a fyzického vyčerpání. Zlomený malíček, bolavé koleno, záněty, příběh dával smysl. Teď, s desetiletým odstupem, sama doplnila kapitolu, o které nikdy veřejně nemluvila. V rozhovoru pro pořad (Ne)uspjeh prvaka chorvatského moderátora Slavena Biliće popsala, že vedle tělesných potíží existovala ještě skrytá vrstva: panika, která ji paralyzovala přímo uprostřed zápasů.

Co přesně Ivanovičová popsala

Srbská tenistka nepoužila obecné fráze o stresu. Mluvila o „velmi silných panických atakách“, které ji zasahovaly ve chvíli, kdy měla vyjít na kurt před tisíce diváků. Popisovala potřebu „schovat se a utéct“, strach z dalšího dne před publikem a dlouhodobý boj s tím být ve středu pozornosti. Podle jejích slov lidé viděli, že jí uprostřed zápasu hra najednou spadne, ale nechápali proč. Nově vysvětluje, že za tím nebyla únava ani zranění. Byla to panika.

Nejde přitom o medicínský kolaps ve smyslu ztráty vědomí nebo zásahu lékařů. Ivanovičová líčí náhlý herní rozpad, neschopnost pokračovat na předchozí úrovni, jako by někdo přepnul vypínač. Zpětně připomněla i finále Roland Garros 2007 proti Justine Heninové, kdy jí „nohy vypověděly“ a „nemohla servírovat“. Tehdy to vypadalo jako tréma debutantky. Dnes to čteme jako první signál vzorce, který ji provázel až do konce.

Proč to mění pohled na její konec

Veřejná verze odchodu Ivanovičové stála na jasných faktech: před Australian Open 2015 si zlomila malíček, hrála na lécích, přidaly se problémy s kolenem. Výsledky šly dolů, motivace vyprchala. Logický konec. Jenže sama teď říká, že vedle fyzických limitů existoval paralelní příběh, o kterém „nikdy nemluvila“. Panické ataky nebyly důsledkem zranění, běžely souběžně s nimi.

Podle nás právě tohle mění interpretaci jejích pozdních zápasů víc než samotný fakt brzkého konce. Ivanovičová nebyla jediná z generace, kdo skončil relativně mladá. Agnieszka Radwaňská odešla v roce 2018 kvůli tělu, Caroline Wozniacká v roce 2020 kvůli životu mimo kurt, Maria Šarapovová ve stejném roce po sérii operací ramene. Ale žádná z nich zpětně nedoplnila skrytou psychickou příčinu, která by vysvětlovala jinak nepochopitelné výpadky přímo na kurtu.

Proč promluvila až teď

Přímé vysvětlení ve smyslu „proč právě v létě 2026″ v rozhovoru nezaznělo. Kontext ale leccos napovídá. V červnu se Ivanovičová vrátila na antuku Roland Garros v rámci turnaje legend, kde nastoupila po boku Francesky Schiavoneové. Šlo o její první veřejný návrat na kurt po letech. O měsíc později, kolem 20. července, vyšel rozhovor u Biliće, v pořadu, jehož formát je postavený na odvrácené straně velkých kariér.

Ivanovičová v něm opakovaně zdůrazňuje, že je dnes „velmi šťastná“, žije na Mallorce s rodinou a nelituje konce. Mluví z pozice klidu, ne z pozice oběti. S bratrem Milošem řešila už během kariéry tlak sponzorů a veřejných očekávání, v rodině se tedy o psychické zátěži vědělo. Zda konkrétně o panických atakách věděl někdo z realizačního týmu, veřejně neuvedla.

Co to znamená pro debatu o psychice sportovců

Případ Ivanovičové přidává do diskuse o mentálním zdraví ve sportu důležitý typ svědectví. Když Naomi Ósakaová v roce 2021 odstoupila z Roland Garros a otevřeně mluvila o úzkostech, šlo o konflikt s mediálními povinnostmi v reálném čase. Grandslamové turnaje reagovaly společným prohlášením o podpoře hráčů. Ivanovičová přináší něco jiného: důkaz, že psychický problém se nemusí projevit absencí nebo veřejným prohlášením, ale jako zdánlivě nevysvětlitelný rozpad výkonu, který okolí připisuje špatné formě.

Deset let jsme její poslední sezony četli jako příběh těla, které přestalo sloužit. Teď víme, že to byl i příběh mysli, která křičela „uteč“, a nikdo to neslyšel.