Americký magazín věnoval českému ženskému tenisu hned tři z padesáti postřehů z Wimbledonu 2026, a přihodil ironický bonmot, který je vlastně poklona.
Jon Wertheim patří v zámoří mezi nejrespektovanější tenisové komentátory. Jeho tradiční formát „50 Parting Thoughts“ vychází po každém grandslamu a funguje jako jakýsi deník postřehů, které si redaktor nasbíral za čtrnáct dní v All England Clubu. Letošní wimbledonská verze, publikovaná 12. července ve Sports Illustrated, přitom vyznívá skoro jako oslava české ženské tenisové školy. Titul Lindy Noskové, finále Karolíny Muchové, juniorský triumf Jany Kovačkové s Kateřinou Zajíčkovou, a k tomu věta, která to celé sešije s úsměvem dohromady.
Tři body pro Česko hned na úvod
Wertheim nerozhodil české zmínky náhodně po celém textu. Naopak, dal je na samotný začátek. Bod číslo 2 patří Noskové, bod 3 Muchové a bod 12 juniorskému páru Kovačková–Zajíčková. U Noskové zdůraznil, že „prorazila“ wimbledonským titulem, popsal ji jako všestrannou, atletickou hráčku komfortní na trávě a za nejsilnější moment označil její mentální odolnost po pěti promarněných mečbolech ve druhém setu finále. Muchovou ocenil za šest kol „brilantního“ travnatého tenisu, včetně semifinálového thrilleru proti Coco Gauffové.
A pak přišel ten bonmot. U bodu 12, po zmínce o juniorském titulu Kovačkové a Zajíčkové, Wertheim napsal, že „Česko konečně zažívá nějaký ženský tenisový úspěch“. Po titulu, finále a juniorském zlatu v jednom turnaji. Ironie tak hustá, že by se dala krájet.
Finále, které přepsalo historii
Kontext té ironie je přitom ještě silnější, než jak ho Wertheim podává. Podle WTA šlo o první ryze české ženské finále v historii Wimbledonu, a vůbec první čistě české grandslamové finále. Nosková se ve svých 21 letech stala nejmladší wimbledonskou šampionkou od Petry Kvitové v roce 2011 a třetí českou vítězkou za poslední čtyři roky.
Kovačková a historický juniorský slam
Wertheimův bod 12 si zaslouží vlastní pozornost, protože juniorský úspěch nebyl jen příjemnou třešničkou. Jana Kovačková wimbledonským titulem ve čtyřhře zkompletovala takzvaný nesezónní Grand Slam, čtyři po sobě jdoucí juniorské grandslamové tituly přes dvě sezony. Sled vypadal takto:
- US Open 2025 (s Alenou Kovačkovou)
- Australian Open 2026 (s Alenou Kovačkovou)
- Roland Garros 2026 (s Kateřinou Zajíčkovou)
- Wimbledon 2026 (s Kateřinou Zajíčkovou)
Celé rozpětí? Zhruba deset měsíců. Podle WTA je první hráčkou, které se to v juniorské čtyřhře podařilo. Když Wertheim po tomhle výčtu napíše, že Česko „konečně zažívá nějaký ženský tenisový úspěch“, je jasné, proč ta věta funguje jako poklona zabalená do nadsázky.
Federer sám v královské lóži
Vedle českých motivů Wertheim vytáhl ještě jeden obraz, který obletěl sociální sítě: Roger Federer sedící úplně sám v Royal Boxu na Centre Courtu. Fotka vypadala melancholicky, legenda tenisu opuštěná v prázdné lóži. Realita byla prozaičtější.
Royal Box je prostor pro zhruba 80 pozvaných hostů na jižním konci Centre Courtu. Federer dorazil na začátek osmifinále mezi Alexanderem Zverevem a Jiřím Lehečkou, jenže ostatní hosté se podle wimbledonských pravidel nesměli vrátit na svá místa dřív než po prvním plném přerušení mezi gamy. Federer tam prostě byl dřív než všichni ostatní. Klub dokonce podle Sports Illustrated poslal jednoho člena personálu, aby s ním kvůli optice poseděl. Wertheim z toho udělal symbol čistého fanouškovství: Federer nepřišel, aby byl viděn, přišel, aby viděl tenis.
Systémový jev, ne náhoda
Česká stopa na Wimbledonu 2026 nebyla jedním senzačním výsledkem. Byl to souběh: seniorní titul, seniorní finále, juniorský triumf ve čtyřhře, to vše v jednom turnaji. Sports Illustrated to přečetl přesně takhle: ne jako sérii náhod, ale jako projev systémové kvality českého ženského tenisu. A ten ironický bonmot? Ten funguje právě proto, že nikdo na světě nepotřebuje, aby mu někdo vysvětloval, že Česko umí vychovávat tenistky.
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 5495
Zajímavosti
|
PŘEČTENÍ: 7363
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 4819
