Nosková je wimbledonskou šampionkou. Její táta výpravčí líčí léta bídy, kdy rodina žila u nádraží za pětistovku

Sobota 11. července 2026, All England Club. Linda Nosková podává na vítězství ve třetím setu proti Karolíně Muchové, skóre ukazuje 6:2, 5:7, 5:3. Poslední míč. Dvacetiletá levačka z Bystřičky padá na kolena na trávě centrkurtu a stává se wimbledonskou šampionkou. Její otec sedí v hledišti a později řekne jediné: „Přežil jsem to.“ Teprve v rozhovoru přímo z Londýna pak začne vyprávět příběh, který za tím titulem stojí: příběh o třech tisících korunách v mínusu každý měsíc, o nočních směnách na výpravně a o nocích strávených u nádraží za pětistovku.

Z Bystřičky do Prahy vlakem za pětistovku

Drahoš Nosek popisuje realitu raných let Lindiny kariéry: cesty vlakem z Valašska do Prahy na tréninky a turnaje, které si rodina mohla dovolit jen díky tomu, že otec jako výpravčí jezdil po dráze zadarmo. Na místě pak hledali nejlevnější možný nocleh u nádraží, za pár stovek, aby ráno mohli pokračovat.

Otec pracoval na dvanáctihodinové směny. Paradoxně mu to dávalo víc volna mezi službami, a tak mohl Lindu sám trénovat. Udělal si trenérskou licenci III. třídy a do jejích deseti až jedenácti let jí nahrával z koše. Peníze ale chyběly pořád. Po Lindině narození byl podle vlastních slov každý měsíc tři tisíce korun v mínusu. Sbíral staré železo, aby rodina vyšla. Pět až šest let dávali s manželkou Ivanou dceři úplně všechno.

Karlos Vémola potřebuje peníze. Vrací se do Oktagonu a slibuje likvidaci německého miláčka Vosgröneho

SportyŽivě.cz

2 h

Zlom přišel až po splacení dluhů, kdy si rodina pořídila auto. Najednou nemuseli být závislí na vlakových spojích a levných nocležích. Kvůli lepším tenisovým podmínkám se přestěhovali z Bystřičky do Přerova. Linda začala trénovat pod Jaroslavem Pavelkou, a tady se příběh láme.

PavelkPavelka, Molitorová a dva přístupy k tréninku

Otec Pavelku označuje za člověka, který Lindu „tenisově vychoval“. Žádné moderní teorie, žádná psychologie. Tři sta až čtyři sta míčů za hodinu, jednoduché povely, dril. Stará škola založená na objemu a disciplíně, která z talentované holky z Valašska udělala hráčku schopnou konkurovat na mezinárodní úrovni.

Druhou klíčovou postavou se stala Melanie Molitorová, matka Martiny Hingisové. Ta Noskové nepřinesla primárně nové údery, ale absolutní profesionalitu: přísnost na dochvilnost, režim, denní řád. A taky něco, co si rodina z Bystřičky nemohla dovolit: konkrétní materiální pomoc. Ubytování, jídlo, finanční podporu na výjezdy. Podle iSportu šlo o „tvrdou lásku“, plnou lednici a ruličku franků na turnajové náklady.

Otec ale považuje za rozhodující jedno: „Ani jednou neřekla, že nechce trénovat.“

České finále a historický kontext

Finále Nosková–Muchová bylo čistě českou záležitostí a obě hráčky si toho byly vědomé. Nosková při ceremoniálu řekla: „Dnes jsme psaly historii.“ A měla pravdu. Šlo o třetí český wimbledonský titul během čtyř let, po Markétě Vondroušové v roce 2023 a Barboře Krejčíkové v roce 2024.

Kontrast mezi oběma finalistkami přitom vypráví vlastní příběh. Muchová vyrůstala v rodině s profesionálním sportovním zázemím, její otec byl fotbalový profesionál, ona sama začala hrát v sedmi a později se přesunula trénovat do Prahy. Nosková začínala s otcem výpravčím, který jí nahrával z koše na obecním kurtu, a s matkou, která kvůli dceřině kariéře odešla z práce.

Výsledek 6:2, 5:7, 6:3 podle AP News posunul Noskovou na sedmé místo světového žebříčku. Nebyl to ale blesk z čistého nebe. Už v sezoně 2025 hrála tři finále, v Praze, Pekingu a Tokiu, a rok zakončila na kariérním maximu třinácté příčky. Wimbledonský titul byl logickým vyústěním, ne náhodou.

Stín, který zůstává

V každém vyprávění o triumfu Noskové je místo, kde se hlas zastaví. Matka Ivana, která odešla z práce, aby dcera mohla trénovat, která s manželem sdílela noclehy u nádraží za pětistovku, zemřela krátce před Wimbledonem 2024 po opakovaném boji s rakovinou. Linda tehdy byla na turnaji omluvena z tiskových konferencí z osobních důvodů.

Drahoš dva roky po manželčině smrti stále hledá slova. Mluví o cestě „úplně z nuly až na sto“, o tom, že něco takového nečekal zažít. A pak se zastaví. Chybí mu u toho člověk, bez kterého by ta cesta nezačala.

Holka, které úspěch neleze do hlavy

Nejsilnější na celém příběhu nakonec není samotná bída. Je to kontrast. Hráčka, která vyhrála Wimbledon a posunula se do světové sedmičky, v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že raději dá peníze na charitu než za kabelku. V prosinci 2025 dobrovolničila ve škole na Zanzibaru a mluvila o tom, že chce tamní komunitu podporovat i dál. Otec to komentuje po svém: „Není ten typ, co by si hned myslel, že je mistr světa.“

Český tenisový systém nevychoval Noskovou sám. Vychovala ji rodina, která riskovala všechno bez záruky, že se to vrátí. Že se to vrátilo v podobě wimbledonského titulu, je výjimka, ne pravidlo. Ale je to výjimka, která ukazuje, co se stane, když se mimořádný talent potká s mimořádně obětavou rodinou. A s otcem, který po dvanáctihodinové směně na výpravně vzal koš míčů a šel nahrávat.