Naomi Ósakaová spojila japonskou tradici a tenisový dress code

Kimono na trávě Wimbledonu: Naomi Ósakaová spojila japonskou tradici s přísným tenisovým dress codem

Bílý hedvábný plášť s vyšívanými jeřáby, vlečková mašle a kanzaši ve vlasech. Tak vstoupila Naomi Ósakaová 29. června 2026 na centrální kurt Wimbledonu.

i Zdroj fotografie: Peter Menzel/ Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0
                   

Tribuny ztichly a vzápětí explodovaly. Telefony šly nahoru, jedna z divaček vykřikla „Do toho, královno!“ a komentátorka BBC Alicia Moliková přiznala, že celý den čekala hlavně na to, v čem Ósakaová přijde. Jenže tohle nebyla pouhá módní exhibice. Pod ceremoniálním pláštěm od tokijské návrhářky Hany Jagi se skrývaly soutěžní šaty Nike, ve kterých Japonka o pár minut později porazila Elsu Jacquemotovou 6:1, 7:5. Dva outfity, jeden příběh – vše v souladu s nejpřísnějším dress codem v tenise.

Dvě kapitoly jednoho obřadu

Celý koncept nesl interní označení „Evolving Ceremony“ – tedy proměňující se ceremoniál – a fungoval doslova jako dvouaktová inscenace. První akt: slavnostní nástup. Ósakaová vešla do prostoru kurtu v dlouhém bílém plášti, jehož silueta citovala japonské kimono. Na látce se objevovali jeřábi a třešňové květy – tradiční japonské symboly dlouhověkosti a pomíjivosti. Záda uzavírala výrazná mašle připomínající obi, tkanicový pás, který drží kimono a tvoří jeho nejnápadnější část. Ve vlasech měla kanzaši – ozdobné jehlice, tradiční součást japonské ženské slavnostní úpravy. Na krku a uších šperky Mikimoto, japonské perly k japonskému příběhu.

Druhý akt přišel těsně před rozehrávkou. Ósakaová plášť sundala, složila na židli a na kurtu zůstala v čistě bílých šatech Nike s plisovaným zakončením a sedmi trojrozměrnými květy inspirovanými kirigami, japonským uměním řezání papíru. Proměna z obřadu v soutěž trvala pár desítek sekund. Právě ta rychlost je podle nás nejsilnějším momentem celého výstupu, móda se nestala přestávkou před tenisem, ale jeho součástí.

Pravidla jako kreativní zadání

Wimbledonský dress code patří k nejpřísnějším v profesionálním sportu. Hráči musí být „téměř celí v bílém“ už od okamžiku, kdy vstoupí do prostoru kurtu. Bílá nesmí být krémová ani šedobílá, barevné plochy jsou omezené na minimální lemy. Pravidla platí od roku 1963 a turnaj je vymáhá důsledně; v minulosti poslal zpět do šatny i hráče s příliš barevnými podešvemi bot.

Ósakaová a její tým tuhle rigiditu nepřekročili. Využili ji. Plášť od Jagi byl čistě bílý, vyšívané motivy pracovaly s texturou a reliéfem místo barvy. Šaty Nike pod ním splňovaly regulérní specifikace. Žádný zásah pořadatelů, žádný spor o dress code; v otevřených zdrojích není dohledatelný ani náznak problému. Síla momentu spočívala přesně v tom, že outfit šel až na hranu tradice, ale ne za ni.

Z čeho plášť vznikl

Hana Jagi, tokijská návrhářka pracující na pomezí módy a textilního umění, popsala pro British Vogue materiálový základ vzhledu: vintage širomuku, starší kimona a svatební šaty. Širomuku je tradiční celobílé svatební kimono spojované s čistotou a novým začátkem, oděv určený pro nejdůležitější okamžik v životě. Jagi říká, že pracuje s látkami, které „nesou vzpomínky, emoci a historii“.

Spojení s Wimbledonem dávalo smysl na víc úrovních. Bílá barva širomuku přirozeně splňovala dress code. Ceremoniální charakter oděvu zrcadlil rituálnost wimbledonského nástupu. A látky s historií dodaly outfitu vrstvu, kterou čistě nový materiál nemůže nabídnout – příběh předchozích nositelek.

Na propojení celého konceptu dohlížel Marty Harper, dlouholetý kreativní ředitel Ósakaové. Právě on viděl paralelu mezi wimbledonským rituálem a japonskou ceremonialitou a řešil i praktickou stránku: plášť musel jít svléknout rychle a bez komplikací, aby nenarušil přípravu na zápas.

Třetí grandslam, třetí představení

Wimbledon nebyl ojedinělý výstřelek. Ósakaová na Australian Open 2026 nastoupila v extravagantním looku od Roberta Wuna: gigantický klobouk, závoj, slunečník a silueta připomínající medúzu. Na Roland Garros zvolila černý korzetový plášť od Kevina Germaniera s plisovanou sukní, pod nímž se skrýval zlatě flitrovaný úbor Nike. WTA označila wimbledonský výstup za třetí po sobě jdoucí grandslamový nástup s výraznou autorskou stylizací.

Rozdíl oproti Paříži a Melbourne je zásadní. Tam mohla Ósakaová pracovat s barvou, objemem, kontrastem. Na Wimbledonu měla k dispozici jedinou barvu a musela celý příběh vyprávět texturou, střihem a symbolikou. Právě proto je wimbledonský outfit podle nás nejsilnější ze všech tří.

Ósakaová po zápase řekla, že ji inspirovala scéna Lucy Liu v bílém kimonu z filmu Kill Bill. „Moje japonské dědictví pro mě hodně znamená a přišlo mi silné vyjít na Wimbledon právě takhle,“ citovala ji agentura AP. Módu dlouhodobě popisuje jako médium vyprávění; každý nástup je podle ní pozvánka do jejího kreativního světa.

Co zůstalo na kurtu i po zápase

Soutěžní šaty Nike „Naomi Osaka Slam Women’s Dri-FIT Tennis Dress“ se na oficiálním e-shopu prodávaly za zhruba 4 300 Kč a vyprodaly se ještě před nástupem, nebo krátce po něm. Sedm trojrozměrných květů, vzor kirigami a plisovaná sukně přenesly japonský motiv z ceremoniální roviny do sportovní, tišeji, ale konzistentně.

Wimbledonský editorial sám přirovnal nástup Ósakaové k nejvýraznějším módním momentům turnaje posledních dekád, k tuxedo looku Marie Šarapovové nebo mini trench coatu Sereny Williamsové. Jenže u Ósakaové nejde o jednorázový outfit. Jde o systém, o opakovaný narativní rituál, který z nástupu na kurt dělá součást sportovního výkonu, ne jeho předehru.

Bílý plášť s jeřáby leží složený na židli u kurtu. Na trávě stojí tenistka v bílých šatech s papírovými květy a podává. Obřad skončil, soutěž běží, a obojí je tentýž příběh.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Zobrazit další články