Bývalá slovenská tenistka v podcastu přiznala, že po prohraných zápasech poslouchala v autě hodiny výčitek, a pocit hanby ji provázel až k největšímu titulu kariéry.
Dominika Cibulková patřila k nejdravějším hráčkám své generace. Sto šedesát tři centimetrů, obrovská energie a rána, která větší soupeřky pravidelně překvapovala. Jenže za tím vším stál příběh, který veřejně popsala teprve teď, v jednapadesátiminutové epizodě podcastu Pohľady generácií, zveřejněné 28. května. Mluvila o tom, co se odehrávalo pokaždé, když nastoupila do auta s rodiči po porážce. A nebyla to tichá jízda domů.
Šest hodin v autě bez filtru
Když Cibulková v podcastu říká „šestihodinová nakládačka“, nemluví o jednom výbuchu vzteku u večeře. Mluví o cestách z turnajů, kdy celou dobu jízdy, někdy právě šest hodin, poslouchala detailní rozbor všeho, co udělala špatně. Bez filtru, bez přestávky, bez „to se stane“. Podle citací, které zveřejnil server Kanal1, matka jí opakovaně vtloukala do hlavy, že „bude hanba, keď prehrá“. Otec zvolil jinou metodu. Když se desetiletá Dominika rozplakala na kurtu po prohraném setu, „veľmi rýchlo jej vysvetlil“, že to bylo naposledy.
Nešlo o bití. Nešlo o scény, jaké ve své autobiografii popsala Jelena Dokičová, která čelila systematickému fyzickému násilí ze strany otce. Cibulková popisuje něco jiného: výkonovou výchovu postavenou na strachu ze selhání a na hanbě jako hlavním motivačním nástroji. Rodiče byli rodiči a jejich slovo se respektovalo, tak to sama shrnula.
Hanba, která dorostla až do Singapuru
Problém s hanbou je, že neskončí ve chvíli, kdy dítě vyroste. Cibulková podle vlastních slov nesla ten pocit celou kariérou. Zlom přišel na začátku roku 2015, kdy začala spolupracovat s mentálním koučem Radkem Šefčíkem. Ten později v rozhovoru pro SME popsal, že se musela „prokousať nánosmi z minulosti“ a pracovat s narušeným sebevědomím. Neřekl výslovně „rodiče“, mluvil o tvrdých věcech, kterými si prošla.
Výsledek té práce přišel 30. října 2016 v Singapuru. Cibulková vyhrála Turnaj mistryň, nejprestižnější akci sezóny. A vyhrála ho způsobem, který ten vnitřní příběh podtrhuje: ve skupině měla bilanci jedné výhry a dvou porážek. Postoupila jako poslední. A pak ve finále smetla Angelique Kerberovou 6:3, 6:4. Šefčík to nazval obrovskou satisfakcí. V březnu 2017 vystoupala na čtvrtou příčku světového žebříčku, nejvýš, kam se kdy slovenská tenistka dostala.
Stará škola, nebo systémový problém?
Cibulková své rodiče veřejně neobviňuje. Říká, že právě tvrdost ji připravila na tlak vrcholového sportu, a hlásí se ke „staré škole“. Jenže její příběh není ojedinělý. Petr Luxa, sportovní ředitel pražské TK Sparta, už v roce 2017 pro Aktuálně.cz popisoval totéž prostředí v českém mládežnickém tenise: děti, které se víc bojí reakce rodiče v autě než porážky samotné. Rodiče, kteří tlačí na okamžitý výsledek u osmiletých. Trenéry, na které rodiny vyvíjejí neakceptovatelný nátlak.
Od té doby se něco pohnulo, alespoň na papíře. Mezinárodní tenisová federace dnes provozuje vzdělávací webináře pro rodiče a v programu Tennis Play and Stay výslovně zdůrazňuje pozitivní rodičovské prostředí. Americká USTA nabízí kurz s názvem „Parents Guide to Misconduct in Sport“. Z individuální rodinné disciplíny se část tématu přesunula do institucionální prevence. Otázka je, kolik rodičů v autě po prohraném zápase ten webinář vidělo.
Co zůstalo a co se změnilo
Dnes je Cibulkové pětatřicet, má děti a o výchově mluví jinak, ale ne úplně jinak. V rozhovoru pro Maxsport se označila za „racionální matku“ a přiznala, že výchovný model svých rodičů se snaží částečně převádět na vlastní děti, protože ho považuje za správný. Zároveň mluví o „mamičkovských cílech“ a o tom, že chce syna dobře vychovat.
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 7333
Fotbal
|
PŘEČTENÍ: 4724
