Jozef Golonka, dvojnásobný olympijský medailista a legenda československého hokeje, veřejně přiznal, že jeho důchod nedosahuje ani slovenského průměru.
Říjen 2013. Jozef Golonka sedí před mikrofonem Sportnetu a vysloví číslo, které zaskočí i otrlé sportovní novináře: 340 eur měsíčně. Muž, který za Československo nastřílel 82 gólů ve 134 reprezentačních zápasech, který přivezl stříbro z Grenoblu a bronz z Innsbrucku, žije z částky, za kterou si v Bratislavě sotva zaplatíte nájem. O deset let později, v rozhovoru pro týdeník PLUS 7 DNÍ z května 2023, už mluví o 600 eurech „po dorovnání“, v přepočtu zhruba 15 tisíc korun. Ani to ale nedosahuje referenční hodnoty 667 eur, kterou slovenská Sociální pojišťovna používá pro výpočet třináctého důchodu. Golonka neříká jen čísla. Říká, že ho stát obral.
Jak Pragosport vytvořil důchodovou past
Klíč k celému příběhu leží v mechanismu, který dnes už málokdo zná. Zahraniční angažmá československých sportovců nešla přes volný trh. Šla přes státní agenturu Pragosport. Hráč nepodepisoval smlouvu s klubem, podepisoval ji stát. A stát si z ní bral lví podíl.
Golonka v rozhovoru z roku 2023 popsal konkrétní případ: ze smlouvy na 33 tisíc západoněmeckých marek šlo 69 procent státu. Zbytek dostal hráč. Jenže problém neskončil u peněz na účtu. V rozhovoru pro Teraz.sk z roku 2017 Golonka popisuje ještě absurdnější detail: českoslovenští funkcionáři měli zahraničnímu klubu sdělit, ať neplatí důchodové pojištění, protože to zařídí stát. Stát to ale zjevně nezařídil, nebo alespoň ne tak, aby se roky strávené v zahraničí plnohodnotně promítly do důchodového základu.
Výsledek? Dekády reprezentace a zahraničních angažmá, z nichž stát inkasoval většinu příjmů, se po roce 1993 překlopily do slovenského důchodového systému jen omezeně.
Emoce, které nejdou skrýt
Golonkovy veřejné výroky nejsou chladnou účetní reklamací. Už v roce 2013 mluvil o tom, že zatímco jiní mají výhody, on „existuje“. V roce 2023 přitvrdil a přidal jména. Spoluhráče Rudolfa Tajcnára, Vladimíra Dučaje, Ivana Grandtnera a Štefana Kordiaka označil za lidi, kteří podle něj skončili sociálně na dně. Některé z nich popsal jako bezdomovce, kteří nezvládali platit ani nájem. U Karola Faka dodal, že mu naštěstí pomohla rodina.
Tato tvrzení se nám v otevřených zdrojích nepodařilo po jednotlivých jménech nezávisle ověřit. Ale samotný fakt, že olympijský medailista po desetiletích veřejně jmenuje spoluhráče a mluví o jejich bídě, vypovídá o hloubce frustrace víc než jakékoli číslo.
Co dnes nabízí slovenský stát
Slovensko nakonec nezvolilo cestu plošného přepočtu starých důchodů. Místo toho v roce 2019 přijalo zákon o příspěvku za zásluhy v oblasti sportu, který olympijským medailistům starším 35 let přiznává měsíční příspěvek odvozený od průměrné mzdy. Pro stříbrného medailistu, jakým je Golonka, jde o 0,75násobek průměrné nominální mzdy. Při průměrné mzdě 1 620 eur za rok 2025 to podle našeho výpočtu znamená přibližně 1 215 eur měsíčně, tedy zhruba 30 500 korun.
Pokud Golonka tento příspěvek pobírá, jeho celkový měsíční příjem by se výrazně zvedl nad samotný důchod 600 eur. Zda mu byl nárok skutečně přiznán, veřejné zdroje neuvádějí.
Pro srovnání: i Česko reaguje na podobný problém. Národní sportovní agentura v říjnu 2025 vyhlásila sportovně-sociální program pro olympijské a paralympijské medailisty. Nejde o navýšení důchodu, ale o cílený sociální nástroj ke zmírnění zdravotních a sociálních dopadů sportovní kariéry.
Systémová facka, ne osobní selhání
Golonkův příběh není jen o jednom zklamaném seniorovi. Je o střetu dvou logik jednoho státu. Československo si ze slávy svých sportovců bralo většinu příjmů, kontrolovalo jejich pohyb a rozhodovalo o jejich smlouvách. Zpětné dorovnání sociálních práv ale nikdy neprovedlo plošně. Nástupnické státy pak řešily důsledky po svém: Slovensko zásluhovým příspěvkem pro elitní medailisty, Česko sociálním programem.
Jenže obě cesty pomáhají jen těm nahoře. Golonkovi spoluhráči, kteří neměli olympijskou medaili, ale prošli stejným systémem Pragosportu, na žádný zásluhový příspěvek nedosáhnou.
Jozef Golonka letos slaví třiaosmdesáté narozeniny. Stříbro z Grenoblu mu nikdo nevezme. Roky, které mu stát nezapočítal do důchodu, mu ale nikdo nevrátí.
