6. října 1950 vynesl Státní soud v Praze rozsudky nad jedenácti hokejovými reprezentanty. Dohromady: 74 let a 8 měsíců vězení.
Byli to mistři světa. Olympijští medailisté. Muži, jejichž jména znala celá země a jejichž zápasy poslouchaly u rádií statisíce lidí. A přesto, nebo právě proto, se z nich přes noc stali nepřátelé státu. Komunistický režim v nich neviděl sportovní hrdiny, ale nekontrolovatelné symboly, které měly příliš velký vliv a příliš mnoho kontaktů za hranicemi. Stačil jeden večer v pražské hospodě, aby se rozjela mašinérie, která první zlatou generaci československého hokeje systematicky rozdrtila.
Zakázaný odlet a večer U Herclíků
Všechno začalo 13. března 1950. Československá hokejová reprezentace měla odletět na mistrovství světa do Londýna. Nedoletěla. Oficiální zdůvodnění znělo, že britská strana nevydala víza pro rozhlasové reportéry. Podle pozdějších svědectví šlo o záminku, režim se ve skutečnosti bál, že by někteří hráči využili cestu k emigraci.
Frustrovaní hokejisté se ten večer sešli v restauraci U Herclíků v Pštrossově ulici na Praze 1. Pili, nadávali, někteří křičeli protirežimní výroky i na ulici. Nic víc, nic míň, hospodský afekt zklamaných sportovců. Jenže v okolí podniku se pohybovali příslušníci Státní bezpečnosti a sousedka Anna Kalvodová podala udání. Z improvizovaného výlevu vzteku StB během následujících týdnů vybudovala „protistátní spiknutí“.
Konstrukce obžaloby a proces
Vyšetřování postupně narostlo do rozměrů, které s původním incidentem neměly téměř nic společného. Obžaloba stála na velezradě podle zákona č. 231/1948 Sb., u části obviněných doplněná o špionáž, pobuřování proti republice, hanobení ústavních činitelů a popuzování. Archivní studie ÚSTR přímo uvádí, že obhájci u soudu namítali chybějící skutkovou podstatu velezrady. Marně.
Označení kauzy se během vyšetřování měnilo. Vedle vojenské linie „Augustin Bubník a spol.“ existovala civilní linie, do jejíhož čela byl nakonec postaven brankář Bohumil Modrý, přestože se osudného večera v hospodě vůbec nezúčastnil. Byl starší, mimořádně známý, měl zahraniční kontakty. Pro režim ideální tvář „spiknutí“.
Hlavní líčení proběhlo 5. a 6. října 1950 před Státním soudem v Praze. Proces byl neveřejný. Rozsudek padl 6. října. Jedenáct hokejistů dostalo tyto tresty:
- Bohumil Modrý – 15 let
- Augustin Bubník – 14 let
- Stanislav Konopásek – 12 let
- Václav Roziňák – 10 let
- Vladimír Kobranov – 10 let
- Josef Jirka – 6 let
- Zlatko Červený – 3 roky
- Jiří Macelis – 2 roky
- Antonín Španinger – 1 rok
- Přemysl Hainý – 1 rok
- Josef Stock – 8 měsíců
Součet u jedenácti hráčů činí 74 let a 8 měsíců. Spolu s nimi byl odsouzen i hostinský Mojmír Ujčík, s jehož trestem stoupá celkový součet na 77 let a 8 měsíců. Zaokrouhlení na „75 let vězení“ odpovídá právě samotnému hráčskému jádru skupiny.
Co s nimi vězení udělalo
Uranové doly v Jáchymově, práce s radioaktivní rudou bez ochranných pomůcek, hlad, výslechy. Většina odsouzených prošla tábory nucených prací, které patřily k nejtvrdším místům československého vězeňského systému.
Nejtragičtější osud potkal právě Modrého. Olympijský stříbrný medailista z roku 1948, dvojnásobný mistr světa, brankářská legenda, a muž, který se hospodského večera ani nezúčastnil. Po propuštění už nikdy nenabral síly. Zemřel v roce 1963 ve věku pouhých 46 let na následky věznění a pobytu v uranových dolech.
Prezident Antonín Zápotocký udělil v roce 1955 milost a zbytky trestů byly prominuty. Bubník opustil vězení 23. ledna 1955. Někteří se k hokeji vrátili, Bubník, Roziňák či Jirka ještě v určité míře hráli, Bubník později vybudoval výraznou trenérskou kariéru včetně vedení finské reprezentace. Ale pět, šest ztracených let v nejproduktivnějším sportovním věku nelze vrátit. Kariéry, které měly patřit k nejzářivějším v evropském hokeji, byly přeťaty.
Pro srovnání: ve stejném roce 1950 padl rozsudek v procesu s Miladou Horákovou, kde byl vynesen i trest smrti. V babických procesech z let 1951–1953 bylo popraveno jedenáct lidí a souhrnné tresty dosáhly 1 429 let vězení. Hokejový proces nebyl nejkrvavější represivní akcí režimu, ale byl jedním z nejviditelnějších. Zasáhl lidi, které znala celá země.
Proč právě oni
Režim s hokejisty nejprve ochotně pracoval. Tituly z let 1947 a 1949 sloužily jako propagandistický kapitál, důkaz, že socialistický sport vítězí. Jenže po únoru 1948 začala převládat jiná logika. Populární sportovci s mezinárodními kontakty, kteří cestovali na Západ a viděli, jak se žije jinde, představovali riziko. Ne proto, co udělali. Proto, co by mohli udělat.
Vladimír Zábrodský, největší hvězda tehdejšího hokeje, procesu unikl. Jeho postihem byl zákaz hokejové činnosti. V roce 1965 odešel do emigrace ve Švédsku, kde trénoval. Zatímco Bubník, Kobranov nebo Roziňák v padesátých letech drtili kámen v jáchymovských šachtách, Zábrodský zůstával na svobodě. Kontrast, který říká víc než jakýkoli komentář.
Celý případ nebyl o tom, co hokejisté řekli v hospodě. Byl o tom, co reprezentovali. Mezinárodně viditelná, mimořádně populární skupina, kterou režim nedokázal plně kontrolovat, musela být zlomena, exemplárně, veřejně a s dostatečně odstrašujícím efektem pro každého, kdo by si podobnou nezávislost dovolil.
Pozdní spravedlnost
Soudní rehabilitace přišla v roce 1968. Plnější společenské uznání až po listopadu 1989. Modrý byl v roce 2011 uveden do Síně slávy IIHF, Bubník obdržel v roce 2002 Medaili Za zásluhy II. stupně. Oba jsou členy Síně slávy českého hokeje.
13. března 2009 byla na domě v Pštrossově ulici 24, v místě bývalé restaurace U Herclíků, odhalena pamětní deska obětem procesu. Aktu se účastnili zástupci Českého olympijského výboru i Českého svazu ledního hokeje. Přesně 13. března 2025 se u téže desky konala pietní připomínka k 75. výročí za účasti předsedy Senátu Miloše Vystrčila.
Bohumil Modrý leží na Olšanských hřbitovech. Bylo mu 46 let. Nikdo za jeho smrt nebyl potrestán.
PŘEČTENÍ: 3646
