Český horolezec Roubínek přišel o život. Kamarádi ho museli nechat na hoře

Zprávu zveřejnil Expedition Club na Facebooku 5. května. Podle ní se Roubínkovi přitížilo poblíž třetího výškového tábora, tým okamžitě přerušil výstup, podal mu kyslík a medikaci a zahájil transport dolů. Během sestupu, zhruba v 7 200 metrech, David podlehl pravděpodobnému otoku plic. Jeho spolulezci zůstali s ním až do konce. Přesto ho na hoře museli zanechat: terén, výška a podmínky nedovolily bezpečně pokračovat níž s tělem.

Co se stalo u třetího tábora

Makalu II, oficiálně Kangchungtse (7 678 m), sdílí s hlavním Makalu přístupovou trasu až do výšky přibližně 7 400 metrů. Tam se cesty rozchází, a tam se také odehrál zlom. Roubínek byl součástí šestičlenného českého týmu vedeného Lukášem Mádrem, který mířil na to, co měl být první český a slovenský výstup na tento vrchol. Expedice lezla bez doplňkového kyslíku, bez výškových nosičů a bez průvodce, styl, který Expedition Club na svých stránkách otevřeně prezentoval jako součást filozofie výpravy.

Aklimatizační výstup k C3 se změnil v krizovou situaci rychleji, než kdokoli čekal. Podle dostupných informací tým rozpoznal potíže, okamžitě reagoval a začal sestupovat. Jenže 200 výškových metrů dolů nestačilo.

Proč sestup o 200 metrů nezachránil život

Vysokohorský plicní edém, HAPE, patří k nejzákeřnějším komplikacím extrémní výšky. CDC ve svém Yellow Booku uvádí, že sestup musí být „urgentní a povinný“ a že klíčová je rychlost: čím dříve se postižený dostane výrazně níž, tím větší šanci má. Problém je v tom slově „výrazně“. I 7 200 metrů je stále extrémní výška, kde lidské tělo pracuje na hranici fyziologických možností. Kyslík pomáhá, ale nenahradí tisícimetrový sestup do bezpečnější zóny.

Na Makalu II navíc neexistuje infrastruktura, která by evakuaci urychlila. Žádné fixní lano nad 7 000 m připravené komerčním operátorem, žádní šerpové čekající s nosítky, žádný vrtulník schopný operovat v takové výšce za běžných podmínek. Tým byl odkázán sám na sebe. A i kdyby měl dvacet lidí, fyzika zůstává stejná: transport nehybného člověka exponovaným terénem ve vzduchu s třetinovou koncentrací kyslíku je záležitost hodin, ne minut.

Hora, na kterou se „standardně moc neleze“

Makalu II není komerční destinace. Podle Himalayan Database má pouhých 81 zaznamenaných výstupů a 13 úmrtí, poměr 16 %. Pro srovnání:

• Makalu (8 485 m): 886 výstupů, 51 úmrtí, 5,76 %
• Everest (8 849 m): 13 550 výstupů, 344 úmrtí, 2,54 %

Vzorek je malý a statistiku je třeba číst opatrně. Přesto vypovídá o charakteru hory: málo lezená, bez silné komerční podpory, s minimem opakovaných pokusů, které by „prošlapaly“ bezpečnější rutinu. Přístupová karavana měří přes 94 kilometrů z Tumlingtaru, samotná lezecká trasa 6,6 kilometru. První výstup se uskutečnil v říjnu 1954 a od té doby hora zůstala stranou hlavního himálajského provozu.

Martin Ksandr, jeden z členů širší expedice na hlavní Makalu, před odjezdem v rozhovoru pro Rock Point říkal, že masiv považuje za relativně bezpečnější z hlediska lavin a seraků. Hlavní riziko viděl ve vyčerpání, výškové nemoci a dlouhém vrcholovém dni. Ukázalo se, že právě výšková nemoc byla tím, co rozhodlo.

Co znamená „nechat ho na hoře“

Formulace zní tvrdě. Ale v kontextu extrémního horolezectví nejde o lhostejnost, jde o limit. Spolulezci byli u Roubínka, bojovali o jeho život a prohráli. Ve chvíli, kdy zemřel, stáli sami v 7 200 metrech bez nosičů, v terénu, kde každá další hodina zvyšuje riziko pro živé. Rozhodnutí zanechat tělo na hoře je v takových podmínkách jedinou bezpečnou volbou.

Podle informací od Expedition Clubu po oznámení tragédie probíhaly snahy tělo nalézt a vyprostit. O případné repatriaci do Česka nebylo v době publikace veřejně informováno. Další postup expedice, zda zbývající členové pokračovali ve vrcholovém pokusu, nebo výpravu ukončili, rovněž nebyl potvrzen.

David Roubínek odešel na hoře, kterou si vybral vědomě, v týmu lidí, kteří pro něj udělali všechno, co výška dovolila. Někdy to nestačí.